Když pozoruje rozpaky těch, kteří nejúspěšnější kus v padesátileté historii Divadla Semafor léta adorovali, připouští Jiří Suchý, že možná pamětníky trochu zanedbal. „S obnovenou Kyticí jsem asi myslel víc na ty, kdo ji znají jen z desek, umí celé pasáže nazpaměť a tvrdí, že by ji chtěli vidět na jevišti, “ říká. Pro ně se kus, stylizovaný kdysi do poetických, záměrně „statických“ obrazů pokusil rozhýbat a přiblížit více muzikálovému pojetí.
Posuzovat novou Kytici bez přihlédnutí k té původní však nelze. Už proto, že „tehdy“ šlo o mimořádně povedenou adaptaci se skvělými nápady autorů i režiséra Jiřího Císlera, výbornou hudbou, vtipně básnivým textem, který neparodoval, ale s láskou a nadhledem varioval krásné Erbenovy literární obrazy. Navíc to vše bylo vesměs skvěle podáno ansámblem, jaký se v této kvalitě už nikdy nesešel. Zkrátka: Kytice v roce 1972 vykvetla ve šťastné konstelaci, a proto měla tolik repríz, proto na ni interpreti i diváci léta vděčně vzpomínají, proto vyšla na deskách, proto se k ní divadlo samo už vracelo, proto se o ni pokoušeli další režiséři.
Na to, jak znovu uchopit už jednou úspěšnou inscenaci, asi není recept; spíš se potvrzuje, že se to obvykle nepodaří (světlou výjimkou byla svěží úprava a režie Jiřího Datla Novotného se studenty konzervatoře). Jiří Suchý se pokusil opětovně vkročit do stejné řeky, a protože zjevně není v jeho silách přistoupit k vlastnímu „ dítěti“ zgruntu jinak, měl zřejmě zůstat věrný původní koncepci. Byť s handicapem absence osobností natolik výrazných, jako byli kdysi zpěváci a herci typu Petry Janů, Hany Zagorové, Věry Křesadlové, Jiřího Datla Novotného, Jiřího Helekala, Michala Prokopa, Josefa Dvořáka či začínající Jitky Molavcové...
Polednice se nevyvedla Tam, kde zachoval půdorys své původní Kytice, například u Svatební košile, Zlatého kolovratu, Štědrého večera nebo Bludičky, zůstala zachována i větší část někdejšího humoru a poezie. Tam, kde se -i když z pochopitelných důvodů -pokusil o zásadní změnu, jako v Polednici, nepochodil.
Jiří Suchý jednotlivé balady koncipoval v odlišných žánrech: Štědrý den trochu do folkloru, Svatební košili coby malou jazzovou operku, Zlatý kolovrat by mohl být operetou, Vodník navodí atmosféru pop-music let šedesátých, Bludička je myšlena jako malý muzikál. Kamenem úrazu je Polednice, kterou Suchý vymyslel jako „starokabaretní skeč“.
Jedna z nejvýraznějších částí celé Kytice, v níž si pamětníci vybavují vedle Jiřího Suchého především Josefa Dvořáka („Dej sem dítě!“), se náhle zcela vymyká Suchého i semaforské poetice, a přestože se publikum směje, snižuje snaživé vtipkování laťku chytrého humoru, jaký se v tomto divadle čeká. Olina Patková (Matka) a Václav Kopta (Polednice) jsou příliš dobří a natolik spolehlivé opory souboru, aby jich na dost podbízivé hrátky nebylo škoda. Přitom nelze říct, že by se v této Polednici nenašly světlé momenty a dobré nápady. Jen celkové pojetí je jakoby „z jiné opery“.
Změnu vymyslel Jiří Suchý i pro spojovací výstupy mezi jednotlivými baladami. Namísto někdejších zpívajících Sazí jsou průvodci inscenací pouťoví zpěváci Suchý s Molavcovou. Posunují - s ukazovátkem a flašinetem - za pomoci Suchého obrázků a popěvků děj tu více, tu méně vtipně, aby se v závěru jako Františka a Baltazar objevili v Bludičce, zjevně nejpovedenější části večera.
Jaké je tedy resumé ze staronové Kytice? Přese všechny výhrady základní kvality - Havlíkova hudba a Suchého texty - zůstávají. Mezi mladými vyniká Radim Schwab (neodolatelný Umrlec i Lesů pán), Lucie Černíková (Panna, Dornička, Hanička) i Petr Macháček (Truhlář Petr), ze starších je spolehlivě nejlepší Jiří Suchý a v přitroublém Králi se našel Jiří Štědroň. Hostující Michaela Dolinová by mohla ubrat a rovněž většina dívek. Při první premiéře hodně přehrávaly.
