4. srpna 2019 5:18 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Oni si vybrali mě, nikoliv já je, vzpomíná bývalý zástupce šéfa české rozvědky

Jan Paďourek, bývalý zástupce ředitele rozvědky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Paďourek, bývalý zástupce ředitele rozvědky. | foto: Jan Paďourek

PRAHA  CIA nebo MI6 hledají nové zaměstnance pomocí inzerátů. Jak ale nabírají nové lidi české zpravodajské služby? „Výběr je velmi přísný a v mnoha ohledech nábor končí neúspěšně,“ říká Jan Paďourek, bývalý vysoce postavený člen Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSÍ). V rozhovoru pro Lidovky.cz exzpravodajec také mluvil o tom, s kým se nejlépe spolupracuje. Vysvětlil, jak je to s etičností tajných služeb a zavzpomínal na dobu, kdy působil na českých zastupitelských úřadech v zahraničí.

Lidovky.cz: Když jste pracoval pro ÚZSI, tak jste působil roky na českém zastupitelském úřadě v Moskvě, na Ukrajině a také ve Washingtonu. V čem se lišila práce v jednotlivých zemích?
Dohromady jsem v těchto zemích působil 12 let. Jako oficiální představitel jsem měl za úkol komunikovat a spolupracovat s tamními zpravodajskými službami, ale také se zástupci mezinárodní zpravodajské komunity, která tam je oficiálně přítomna. 

Hlavním rozlišením v zemích, kde jsem působil byla skutečnost, že Rusko ze zpravodajského hlediska představovalo spíše protivníka a USA spojeneckou zemi. V Rusku jsem rozhodně nebyl přijímán jako zástupce spřátelené zpravodajské služby, což se projevovalo i v každodenní práci. Ukrajina představovala jakýsi předěl. Začal jsem tam pracovat na konci prezidentování spíše proruského prezidenta Kučmy a odjížděl jsem v době vlády tehdy slibného politického tandemu Juščenko – Tymošenková.

Lidovky.cz: Jaký je rozdíl mezi zpravodajskou a běžnou diplomacií?
Velký rozdíl je v tom, že zpravodajské služby musí být schopné komunikovat i s velmi nedemokratickými režimy, pokud je to v zájmu ochrany bezpečnosti, zdraví nebo majetku českých občanů. Tedy i tam, kde běžná diplomacie nemůže nebo ani nechce fungovat. V zásadě se ale dá říci, že práce obou diplomacií jsou velmi podobné. Jde o navazování kontaktů, o důležitou bilaterální nebo i multilaterální komunikaci a o hájení zájmů ČR a jejích občanů ve světě. Jen charakter zahraničních partnerů bývá poněkud odlišný.

Lidovky.cz: Často se mluví o etické problematičnosti těchto služeb. Můžou rozvědky porušovat zákony cizích zemí?
Nejprve bych řekl, že co se týče samotné etičnosti, tak ji vnímám jako neskutečně důležitý prvek práce každé demokratické zpravodajské služby. Když budu mluvit z vlastní zkušenosti, tak v ÚZSI se kladl velký důraz na etiku. Existují vnitřní normy, takzvaný etický kodex, který vymezuje možnosti působnosti každého pracovníka služby.

A k porušování zákonů cizích zemí zpravodajskými službami? Už jenom tím, že oslovují cizí státní příslušníky s žádostí o nějakou informaci, tak porušují zákony dané země. To dělají všechny zpravodajské služby na světě. Z logiky věci to nejde jinak. Z tohoto hlediska potom celý proces musí být utajovaný, což vede k k velkým finančním nákladům.

Přísný výběr nových zaměstnanců může trvat i půl roku

Lidovky.cz: Když se někdo chce stát příslušníkem zpravodajské služby, co pro to musí udělat?
Jako všechny instituce i zpravodajské služby nabírají nové lidi. Revolučním je například přístup BIS, která dokonce umožňuje studentům stáže a otevřeně se účastní pracovních veletrhů. Ve světě občas hledají zpravodajské agentury typu CIA nebo MI6 nové lidi pomocí inzerátů. Je nutno říci, že v rámci výběru, především s ohledem na bezpečností otázky, jsou zpravodajské služby velmi vybíravé a málokdo sítem projde. To ale samozřejmě neznamená, že když někdo neprojde, je nějakým způsobem řekněme závadový. Prostě se jen třeba svými schopnostmi nehodil do určitého týmu.

Jan Paďourek

  • Jan Paďourek se narodil roku 1965. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od ledna 1993 až do začátku roku 2018 působil na Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy v české zahraniční rozvědce. Zástupcem ředitele ÚZSI pro analytiku a zahraniční styky byl v letech 2014-2018. 
  • Během práce pro ÚZSI také působil na českém zastupitelském úřadě jako oficiální představitel české zahraniční rozvědky před tamějšími zpravodajskými službami. V Moskvě (1999-2003), na Ukrajině (2003-2008) a ve Washingtonu (2012-2014).
  • V současné době je externím pedagogem na CEVRO institutu v Praze a působí i na Policejní akademii ČR.   

Jan Paďourek, bývalý zástupce ředitele rozvědky.

Lidovky.cz: Dá se říct jaké procento uchazečů uspěje?
Současná čísla neznám, ale je to opravdu málo. Výběr je velmi přísný a v mnoha ohledech nábor končí neúspěšně. Nábor trvá velmi dlouhou dobu, což je především pro dnešní mladé lidi překážkou. Nejsou ochotni čekat třeba i déle než půl roku na to, jestli budou přijati. Bezpečnostní prověrky ale zkrátka vyžadují čas.

Lidovky.cz: Předpokládám, že v případě přijetí je následující spolupráce dlouhodobá.
Přesně tak. Zpravodajské služby se orientují na dlouhodobý typ spolupráce.

Lidovky.cz: Dejme tomu, že se rozhodnu být zaměstnancem zpravodajské služby, přihlásím se. Jaký bude můj první úkol?
Zpravodajská služba si vezme váš životopis a pozve si vás na pohovor. Důležité totiž je vyjasnit si, jestli je vůbec váš zájem opravdový, zda si uvědomujete, co všechno to obnáší. Když projdete tímto prvním kolem, se spustí celý další proces výběrového řízení, včetně psychologických vyšetření a podobně.

Lidovky.cz: Vytipovávají si zpravodajské služby nové lidi také samy?
Ano, ale myslím, že nejde o nic neobvyklého. Dnes to dělá každá firma.

Lidovky.cz: A jak to ve skutečnosti funguje? Já si třeba nedokážu představit, že mě najednou někdo osloví s nabídkou práce ve zpravodajských službách.
Většinou má vybraný člověk už nějaké renomé. Svou prací dokázal, že má schopnosti, ze kterých může zpravodajská služba těžit. Já například byl náborován v listopadu 1992, nepřihlásil jsem se sám. Byl jsem osloven lidmi, kteří začali budovat novou demokratickou zpravodajskou službu. Oni si vybrali mě, nikoliv já je.

Lidovky.cz: Víte, jaký byl důvod, že si vybrali zrovna vás?
Pracoval jsem v Československé akademii věd , dělal jsem na historickém pracovišti. Zřejmě měli pocit, že bych mohl mít analytické schopnosti. Historik totiž musí umět pracovat s prameny a správně je vyhodnocovat. Předpokládám, že tam byla tahle logika.

‚Velká a mocná zpravodajská služba nemusí být nejlepší‘

Lidovky.cz: Je podle vás ve světě nějaká zpravodajská služba, která by byla vzorem pro ostatní?
Někdy se ve veřejných zdrojích píše o nejkvalitnějších zpravodajských službách na světě. Osobně si vůbec nedokážu představit na základě čeho se tato hodnocení dělají. Jsem přesvědčen, že neexistují ani velké, ani malé zpravodajské služby, ale existují jenom dobré a špatné. Nemyslím si, že zpravodajská služba, která je velká a mocná, musí být automaticky nejlepší.

Z těchto důvodů si vůbec netroufám uvést jedinou zemi, která by nám měla sloužit jako vzor. Je ale celá řada států, které jsou důvěryhodné, a jejich zpravodajské služby nám pomáhají.

Lidovky.cz: S kým nejvíce spolupracují české zpravodajské služby?
To se dá jednoduše odhadnout z postavení České republiky ve světě. Našimi nejbližšími spojenci jsou zpravodajské služby členských států NATO a Evropské unie. Důležité je ale dodat, že sice mluvíme o spolupráci, ale nakonec každá zpravodajská služba stojí sama za sebe. To znamená, že i největší spojenec a přítel bude prvoplánově myslet na svoje vlastní zájmy, potom až na ty vaše.

Lidovky.cz: Jsou naopak státy, kde spolupráce vázne?
Někdy je problémem, že v mezinárodní spolupráci komunikujeme se službami, které jsou součástí režimů vnímajícími skutečnosti jinak. Takže například to, co my vnímáme jako terorismus, pro ně terorismem není a naopak. Tam je pak globální spolupráce složitá.

Lidovky.cz: Celosvětově je známá aliance zpravodajských služeb s označením Five Eyes. Mohl byste vysvětlit její fungování?
USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland. Jde o společenství států, které proti sobě údajně nevyvíjí žádnou zpravodajskou činnost a sdílí nejvíce senzitivní informace. Mají angličtinu jako úřední jazyk a podobnou hodnotovou škálu věcí, které uznávají. O této spolupráci se hodně se mluví, ale vlastně málo ví.