Úterý 25. ledna 2022, svátek má Miloš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Opera po Pavarottim

Česko

V současnosti zažívá opera boom - navzdory svévoli režisérů, kteří oblékají antické postavy do saka s kravatou

Operní divy a tenoři jsou dnes populární jako vrcholoví sportovci. Nahoru se ale nedostane každý. Mít skvělý hlas totiž nestačí, nutný je hlavně dobrý agent, štěstí a perfektní vzhled. A pak zatnout zuby.

Pan Rudolf Rouček miluje operu. To sice může říci kdekdo, ale asi nikdo by kvůli možnosti vidět operní produkci ve Vídni (Londýně, Hamburku, Mnichově, Drážďanech, Amsterdamu ) nepřespával na nádraží nebo v parku a svůj život nepřeměnil v jeden velký itinerář, jehož zastávkami jsou operní scény po celé Evropě.

„Je to mánie, já vím,“ připouští šestašedesátiletý milovník opery, pod jehož mírně jurodivým zevnějškem by člověk nehledal absolventa historie, češtiny a divadelní vědy na filozofické fakultě s fenomenální pamětí a svěžími názory. Svůj osobní život přeměnil Rudolf Rouček ve sledování oper po celé Evropě. „Protože nepracuji s internetem, najdu si vždycky v odborných operních časopisech programy na měsíc dopředu a vybírám,“ popisuje praktickou stránku. Logistika se podřizuje dvěma kritériím: Pan Rouček chce vidět a slyšet klasiku ve výtečném obsazení a pak operní rarity.

Když mu v restituci vrátili činžák, nic nebránilo splnění snu. „Do té doby jsem jezdil jen do socialistických zemí, teď obsáhnu celou Evropu,“ pochvaluje si. Žije skromně se sestrou, rodinu nemá a všechny prostředky pohltí jeho vášeň. „Bez opery prostě nemůžu žít.“ Pan Rudolf, jehož referáty vycházejí v časopisech Harmonie či Babylon, je extrémní příklad operního fanouška a dozajista jde o podivína. Ale lze na něm ilustrovat jistý fanatismus vlastní opernímu publiku od doby, kdy opera vykročila ze šlechtických paláců. Opera není mrtvá, za niž ji považuje mnoho lidí. Třeba podle listu Frankfurter Allgemeine Zeitung navštěvuje v Německu koncerty a operní představení víc lidí než zápasy bundesligy.

„Do opery ve svetru a s pivem,“ zní reklamní slogan žižkovského kina Aero, které začalo uvádět přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. Jak dosvědčují beznadějně vyprodané vstupenky, zahrálo tak na správnou strunu - přiblížit „lidu“ žánr, jenž je stále pociťován jako elitářský, jako symbol luxusu a kultivovanosti. „Opera dnes zažívá obrovský boom,“ potvrzuje Rudolf Rouček své zkušenosti ze zahraničí. „Divadla jsou plná, stále je vyprodáno.“

Avšak přímé a koncentrované emoce dokážou pomocí násobícího se účinku hudby, slova a podívané vyvolat odezvu stejně ve znalci jako v laikovi. Vždyť i prostitutka Vivian ve filmu Pretty Woman se rozplakala, když na jevišti viděla umírající hrdinku Verdiho La Traviaty. A opera také už není, „když tlustá dáma zpívá“, jak praví německé rčení. Opera je dnes také například, když se na jevišti svléká krásná štíhlá dáma.

Jak se dostat na špičku Opera se v posledních několika desetiletích hodně změnila a smrt její ikony Luciana Pavarottiho byla jen symbolem této proměny. Názor, že opera je v krizi, se objevuje periodicky snad od jejího vzniku před čtyřmi sty lety a v posledních dvou stech letech čím dál častěji. Dnes je tématem číslo jedna operní režie - to, co se děje na jevišti. Není výjimkou, že operu režírují divadelní nebo filmoví režiséři, kteří nerespektují hudební logiku díla. Což je vývoj pro mnohé diváky problematický a znepokojivý. „Já se nedomnívám, že je opera v krizi nebo před zánikem. Jen jsme v jakémsi přechodném stadiu vývoje žánru, který v minulosti nikdy nebyl tak dramatický a dlouhý. Určitý problém vidím v současné tvorbě nových děl a je otázka, kam se bude ubírat operní režie,“ říká muzikolog a šéfredaktor měsíčníku Harmonie Luboš Stehlík, který se operou a jejími protagonisty soustavně zabývá. Lakoničtěji se vyjadřuje čerstvý sedmdesátník Jiří Kout, proslulý český operní dirigent: „Letos s operou končím. Nemusím už být u všech blbostí, které si dnes režiséři vymýšlejí.“

A pan Rouček, který si kdysi vyzkoušel i divadelní režii, připojuje několik postřehů: „Viděl jsem tisíce představení a devadesát devět procent je v současných kostýmech. Režiséři, kteří šmahem oblékají postavy do civilních obleků s kravatami, ať je děj situován do antiky, nebo středověku, vlastně podléhají novodobé konvenci a syndromu stádnosti.“

Někdy má snaha o aktualizaci pomocí scény a kostýmů nechtěně komické konsekvence, když jsou například pánové v oblecích nuceni vytasit meče - protože text je (zatím) nedotknutelný. Podobných příkladů stylizace představení je celá řada: Suzuki dává Pinkertonovi v trenýrkách erotickou masáž (Pucciniho Madama Butterfly), na jevišti se válí hlava proroka Mohameda (Mozartův Idomeneo), knížata v Rigolettovi jsou opičáky v opičí říši, Baalův velekněz (Verdiho Nabucco) má vosí zadeček a křídla a tak by se dalo pokračovat.

„Opera se čím dál víc vizualizuje a bude stále více propojována s novými médii a novou technikou. Ne náhodou se klade stále větší důraz na to, jak zpěvák vypadá, co nabízí po herecké stránce, jaké má charisma,“ říká Stehlík. Znamená to, že stačí pěkně vypadat a hezky zpívat, aby se člověk dostal na špičku a projevila o něj zájem třeba Metropolitní? Nikoliv. Nutných předpokladů je mnohem víc - a ani ty nezajistí cestu do La Scaly. „Má-li adept mimořádný hlas, perfektní techniku, přísnou sebekontrolu a věčnou nespokojenost se sebou samým, naučí-li se říkat ze sebezáchovných důvodů ne, má-li štěstí na učitele, štěstí na renomovanou zahraniční agenturu, nahrávací firmu, na dirigenty, je-li ve správný čas na správném místě (například záskok na Salzburger Festspiele), zdravou ctižádost a pokoru,“ vypočítává Luboš Stehlík, co podle něj potřebuje zpěvák k úspěchu. „A mluvíme-li o směřování do světové pěvecké operní ligy, pak mají firmy a agenti zásadní roli.“

V životopisech známých pěvců jsou zdůrazňovány momenty, které je vynesly na vrchol: záskok v pravou chvíli, nadšeně přijatý debut, vítězství v soutěži. Ale nikdo se nestane hvězdou přes noc, jak dokazuje příběh Magdaleny Kožené, dnes v zahraničí asi nejznámější české mezzosopranistky.

„Na začátku potřebujete najít manažera, který je stoprocentně přesvědčen o talentu, který je před ním. Musí si být skálopevně jistý jeho kvalitami a na druhou stranu vědět, co dělá. Důležitý je tu instinkt,“ vypráví Ivana Stehlíková, která jako zástupkyně významného labelu Deutsche Grammophon (DG) Magdaleně Kožené pomáhala v době, kdy brněnskou umělkyni v zahraničí nikdo neznal. „Já jsem si byla Magdalenou jistá. A pak je třeba vytrvale pracovat, posílat nahrávky a nutit lidi, aby si je alespoň poslechli. Vzpomínám si, jak jsme měli mítink v Berlíně v červnu roku 1996 a tam jsem o Magdaleně mluvila pořád a s kým to bylo možné.“

Pokračování na straně II

Opera po Pavarottim

Dokončení ze strany I

Uspěla u Petera Czornye, který u DG vedl větev autentické interpretace. „Poté co jsem nedosáhla toho, aby si Magdalenu poslechl hlavní manažer, vnutila jsem ji Czornymu se slovy:,To je ta, kterou potřebujete‘. On si ji poslechl a hned mi telefonoval, že jsem měla pravdu. Ovšem když jsme docílili toho, že si hlavní vedení Magdaleny všimlo, začali všichni z firmy odcházet.“ Manažeři u Deutsche Grammophon se vyměnili celkem třikrát, Ivana Stehlíková musela začínat pořád od nuly. „Mezitím se Magdalena seznámila s dirigentem Markem Minkowským a natočili spolu desku. Všiml si jí slavný dirigent John Eliot Gardiner, dostala se do okruhu umělců DG a to jí pomohlo. Začala být známá.“

Konec příběhu je známý. Krásná brněnská rodačka podepsala v roce 1999 exkluzivní smlouvu s firmou Universal a od té doby jí vychází jedno, nebo dokonce dvě alba ročně. Úspěch jejích desek, díky němuž si vybudovala pozici téměř nejčastěji nahrávajícího umělce, jí dovoluje vydávat i naprosto nekomerční a z obchodního hlediska rizikové tituly. „Druhou takovou pěvkyni u nás nenajdete,“ domnívá se Stehlíková. „Pouze sopranistku Marinu Jankovou,“ upozorňuje na rodačku z Orlové, která je členkou curyšské opery a prosazuje se stále víc na mezinárodní scéně. „Ale i u ní musel přijít někdo, kdo v ní věřil - v jejím případě dirigent, který jí svěřil náročnou roli, i když mu to ostatní rozmlouvali.“ Bohyně na pět let Příslušnost ke slavné obchodní značce, to je vizitka, která má stále velký význam. „Teď je nahrávací průmysl v krizi a já si netroufám odhadnout, jak to bude pokračovat, ale Kožená se strefila do správné doby. V devadesátých letech byl label něco výjimečného, něco, čím se mohl umělec prokázat. A pravidlo, že kdo nahrává pro Deutsche Grammophon, má cestu k úspěchu snazší, stále platí,“ upozorňuje energická manažerka Stehlíková a namátkou jmenuje Annu Netrebko nebo Elinu Garanča, patřící do téže „stáje“.

Kariéra Eliny Garanči, lotyšské pěvkyně, která v Praze nedávno vystoupila, se vyvíjela podobně. „Díky bohu jsem nic nedostala zadarmo a všechno jsem si musela vybojovat. I tu nejmenší roli v provinčním divadélku. Postupovala jsem krůček po krůčku, objížděla soutěže, měla štěstí na správné lidi,“ řekla LN. Výčet jejích angažmá je impozantní. „Jistě, Vídeň, Covent Garden, Metropolitní Ale úspěch se nezakládá na tom, že si tam člověk jednou zazpívá. Musí ho tam pozvat znovu, s novou rolí,“ vysvětluje vysoká blondýna, jejíž tvář a kočičí pohled jen potvrzují, že faktor vzhledu je v branži nezanedbatelný.

Ani Kožená, ani Garanča se však nesnaží jej využít jinak než k propagaci vlastních projektů. Moment, kdy se operní diva stala tváří reklamní kampaně, přišel s ruskou sopranistkou Annou Netrebko, dnešní femme fatale operní scény. Obličeje výrazné brunety, která okouzluje operní publikum na nejprestižnějších scénách, využila firma O2, Netrebko se objevila na obálkách časopisů Vanity Fair, Harper’s Bazaar, vyšly o ní už dvě knihy a nabízeli jí roli v Hollywoodu (kterou ovšem odmítla, prý kvůli mizernému scénáři).

Má-li dnešek divu srovnatelnou s Marií Callas či Emou Destinnovou, je to právě Netrebko. Stala se fenoménem. „Netrebko má něco, čím se vyznačovaly hollywoodské hvězdy Greta Garbo, Elizabeth Taylorová, Grace Kelly. Vlastnosti bohyně Afrodity, první antické superstar,“ rozplývá se intendantka berlínské Deutsche Oper Kirsten Harmsová.

Christoph Seuferle, umělecký ředitel této instituce, odpovídá na otázku, co dělá hvězdu hvězdou: „Hlas a také osobnost. Jsou zpěváci, jejichž hlas není zrovna nejkrásnější - a přesto jsou velkými interprety a herci. Další úžasně zpívají, ale chybí tomu krev. To, že se všechny faktory sejdou, je vzácné - a to má třeba právě Anna Netrebko.“ Na vrcholu to fouká První primadony a primi uomini se svými rozmary se objevili v 18. století, trend zbožštění pěveckých osobností kulminoval v 19. století, kdy pěvecká virtuozita dosáhla vrcholu. Ve 20. století, díky zvukovým záznamům a médiím, dosáhla popularita operních pěvců úrovně hereckých hvězd nebo fotbalistů. Jejich tváře propagují zboží, objevují se i na stránkách bulváru. Ovšem ani Netrebko, ani jiné bohyně operního průmyslu nemají svou pozici napořád jistou. Svět operních hvězd se podobá prostředí top modelek i tím, že kariéra už netrvá celý život. Zatímco dříve nebylo výjimkou pětadvacet let na jevišti, dnes je pět let na vrcholu úspěchem. Trh potřebuje nové a neokoukané tváře, čeká na „druhou Callas“ a „druhého Pavarottiho“.

„Nežiju v přesvědčení, že budu zpívat věčně. Jsem realistka. Byznys, to je v současnosti velmi rychlý život,“ reaguje na to s klidem Elina Garanča. „Nemyslím, že já nebo vůbec někdo z mé generace vydržíme tak dlouho jako třeba Alfredo Kraus nebo Mirella Freni, zpívající do sedmdesátky. Možná se pletu, ale faktem je, že mnohem víc cestujeme, že začínáme mnohem dřív zpívat dramatičtější role. Nemůžeme jen stát a koncentrovat se na zpěv: musíme běhat, skákat. Tohle všechno samozřejmě ovlivňuje tělo - a tedy i zpívání. Takže pokud jednou přestanu zpívat, mohu se buď stát režisérkou, nebo herečkou.“

Krize v nahrávacím průmyslu má pro zpěváky nepříjemné důsledky. Omezuje se počet vydávaných titulů (studiové nahrávky oper už se pro velkou finanční náročnost nerealizují vůbec), je tlak na komerční úspěšnost a s některými se rozvazují smlouvy, zanikají firmy. Poté co byla rozpuštěna společnost Teldec, nastaly mnoha umělcům zlé časy.

Mezi ně patřil i José Cura. „V hudebním byznysu - a to nejen v klasice, ale i v popu -panuje obrovská krize,“ domnívá se. „Důvodů a příznaků je mnoho: vysoké daně, pirátství, vysoké ceny nosičů a tak dále. Nikdo neví, jestli normální stereo CD mají budoucnost, nebo převládnou DVD či Super Audio CD. Věci se ale dávají do pohybu a myslím si, že doba nadnárodních mamutích společností je pryč. Na scénu přicházejí malé labely a touto cestou jsem se vydal také. Svá CD produkuji sám pod vlastní značkou.“

José Cura také nepodléhá žádné agentuře. „Pracuje pro mě tým lidí. Jsem jeden z prvních, ne-li úplně první umělec, který se vydal touto cestou. A to samozřejmě spoustě lidí vadí. V hudebním průmyslu existuje řada výborných agentů a stejné množství zkorumpovaných lidí, kteří spřádají intriky. A ti bijí na poplach, když vidí, že se umělec dokáže uživit bez jejich pomoci, že je nepotřebuje. Mají dvě možnosti - odejít, nebo zaútočit. Je to nebezpečná hra,“ varuje.

Cura je jako jeden z mála ochoten mluvit o nepříjemných stránkách profese - jinak z rozhovorů člověk nabude pocit, že si v opeře všichni drží palce a přejí kolegům jen to nejlepší. Dalším, kdo vloni v létě porušil „dobré mravy“, je německý tenorista Endrik Wottrich. Rozhovor, v němž mluví mimo jiné o dopingu nebo o najatých klakách, způsobil pozdvižení. Operu nazval hodinovým hotelem, kde se musí co nejrychleji otočit co nejvíc peněz, a roli zpěváka přirovnal k prostituci. Operní svět je podle Wottricha „nemocný“ a na zpěváky je kladen neúprosný požadavek být za každou cenu dokonalý.

„Hlas už není vnímán jako citlivý lidský orgán, ale jako stroj,“ rozčiluje se Wottrich. „Nachlazení je pro pěvce totéž co rozsudek smrti.“ Naráží tím na vlnu kritiky, která zaútočila na Annu Netrebko, poté co kvůli zánětu hrtanu odřekla své vystoupení na Salcburském festivalu. „Doping je v opeře běžný. Tenoristé berou kortizon, aby lépe utáhli výšky, alkohol je tu na denním pořádku,“ tvrdí.

Strach ze selhání je podle něj stále přítomným faktorem. I jemu se přihodilo, že jej po představení vybučeli. Ale proč? „Po premiéře napsaly noviny, že se bučelo, ačkoli nahrávka dokazuje opak. Zprávu převzala tisková agentura - a na druhém představení už se bučelo důsledně.“ Podle Wottricha existují najaté klaky, které zpěváky vydírají. „Přišli za mou učitelkou a nabídli jí obchod: když zaplatí, propuknou ovace, když ne, začnou bučet.“

Totéž říká italský basista Ferruccio Furlanetto, když hovoří o slavné milánské opeře. „Nemám Scalu moc rád, znervózňuje mě. Jako jediné divadlo na světě. Jsou tam skupiny lidí, které chtějí jen protestovat, hrozí vám, že když nezaplatíte, budete vybučen,“ řekl časopisu Harmonie.

Špatná zkušenost se nevyhnula ani Martině Jankové, která je jinak v curyšské opeře nadmíru spokojená a hovoří o tamějším kolektivu jako o rodině. V dokumentu, který nedávno uvedla Česká televize, prozradila, jak ji „vyšoupli“ z produkce, na niž měla podepsanou smlouvu, a její roli získala dirigentova známá...

„V opeře je to jako mezi lidožrouty,“ říká bulharská diva Vesselina Kassarova. „Impresáriové žádají vysoká procenta a mnoho zpěváků bere prášky, aby vydrželi tak náročný životní styl. A to nemluvím o plastických operacích, protože je třeba vypadat perfektně.“ Zvláště ženy jsou pod velkým tlakem. Dagmar Pecková, jedna z nemnoha českých pěvkyň, jíž se podařilo prosadit v zahraničí, se musela rozloučit se svou manažerkou: nutila těhotnou zpěvačku, aby v zájmu své kariéry podstoupila potrat.

Těhotenství zaskočilo i Magdalenu Koženou. „Nezastírám, že první reakce byl šok. Ale naštěstí jsem s profesionální kariérou začala dost brzy a mohla jsem s klidem vypustit několik měsíců,“ svěřila se zpěvačka, která by ráda měla ještě jednoho potomka.

Hlas je zlato v hrdle, to není jen rčení. Krásný hlas může vynést miliony - jeho majiteli i manažerovi. Proto je podle Ivany Stehlíkové důležité, aby pěvec potkal toho správného agenta. „Pozná se podle toho, že přemýšlí, kterou roli ano a kterou ještě ne. Magdalena Kožená měla štěstí, že chápou její hlas a nenutí ji přetěžovat ho.“

Zatímco operní domy jsou ve finanční krizi, žánr tápe, kam dál, operní divy hned tak nevymřou. Opera je potřebuje. Šéfové domů musejí každý večer naplnit sály s tisíci sedadel. Operní publikum je možná konzervativní, ale je také věrné. Jsou muži, kteří se neožení, protože druhá Jarmila Novotná po světě nechodí, či ženy, které usínají s fotografií tenora pod polštářem... A neúnavný pan Rouček strávil Štědrý den na Tannhäuserovi v Paříži. Den předtím stihl odpolední představení Dafné v Amsterdamu a večer Turka v Itálii v Düsseldorfu. Sedmadvacátého prosince zhlédl Káťu Kabanovou, o den později se stavil v Praze (večer strávil v opeře). Devětadvacátého opět vyjel, tentokrát se svým „následovníkem“, do Frankfurtu na Fausta. Třicátého prosince: Curych, Bohéma, Silvestr tamtéž (Popelka s Cecilií Bartoli). Na Nový rok si odskočil do Frankfurtu, tam dávali Simona Boccanegru, a druhého ledna zpět do Curychu na Trubadúra.

„A teď jsem tady,“ usmívá se a dívá se na hodinky - za chvíli začíná ve Státní opeře Butterfly.

***

Teď je nahrávací průmysl v krizi, ale Kožená se strefila do správné doby. V 90. letech byl label něco výjimečného a pravidlo, že kdo nahrává pro Deutsche Grammophon, má cestu k úspěchu snazší, stále platí. Ivana Stehlíková manažerka

Nepodléhám agentuře. Jsem jeden z prvních, ne-li úplně první umělec, který se vydal touto cestou. A to spoustě lidí vadí. V hudebním průmyslu je řada výborných agentů, ale i množství zkorumpovaných lidí, kteří spřádají intriky. José Cura tenorista

V opeře je to jako mezi lidožrouty. Impresáriové žádají vysoká procenta a řada zpěváků bere prášky, aby vydrželi takový životní styl. A to nemluvím o plastických operacích, protože je třeba vypadat perfektně. Vesselina Kassarova zpěvačka

O autorovi| DITA KOPÁČOVÁ HRADECKÁ, Autorka je redaktorka kulturní rubriky LN

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat