Sociálnědemokratickým poslancům se nelíbí nově zřízený Ústav pro studium totalitních režimů, proto si podali stížnost k Ústavnímu soudu, aby ten prověřil, zda instituce není protiústavní.
Kdyby stížnost podepsali než komunisti, nestálo by to za řeč. Jenže do útoku zatroubila ČSSD, stavící se ráda do pozic ochránkyně demokracie, a to v reprezentativním obsazení. Že Zdeňku Jičínskému nepřipadala šedesátá léta jako totalita, dokážeme pochopit, nikoli omluvit. Stejně nadšeně může Jiří Paroubek vzpomínat léta husákovské normalizace. Jenže totalita to byla pro stovky lidí zavřených za to, že chtěli jen projevit svůj názor či odstěhovat se ze země, pro tisíce, kteří nesměli pracovat, studovat, číst, co chtěli a kde chtěli, a dělat si legraci z čehokoli. O svobodě projevu, shromažďování či opozičních stranách nemohlo být ani řeči. Pánové s oranžovými průkazkami tvrdí, že tohle nebyla totalita, totalitou byla prý „pouze“ padesátá léta s nejbrutálnějším terorem a popravami. Pokud se dnes signatáři staví na obranu svobody bádání, měli by nahlas říci, zda si myslí, že v období 1948 až 1989 v Československu taková svoboda byla. A to, že nebyla, potvrdí dostatek pamětníků. Dnes ji naopak neomezuje nikdo.
ČSSD usvědčuje sebe sama z toho, že neví, čí je, že „modrá totalita“ je bezobsažný žvást.
Čtěte „ČSSD chválí...“ na str. 1
