Intimní dokument o dědictví paraguayské diktatury i angažované svědectví o bouřích v Íránu jsou mezi oceněnými snímky festivalu Jeden svět. Přehlídka byla včera slavnostně zakončena, na přehlídce uvedené filmy se budou promítat ve 33 českých městech.
PRAHA O cenách, jež byly v rámci Jednoho světa uděleny, rozhodovalo několik porot. Ta hlavní jako nejlepší snímek festivalu vyhodnotila film Sto osm paraguayské režisérky Renate Costaové, která se v něm pokusila vyrovnat se s rodinnou historií a dotkla se přitom i tématu represe v době diktatury, předsudků vůči homosexuálům a mlčení o obojím. „Jedná se o film nevšedního moudra,“ řekl v odůvodnění člen poroty, britský dokumentarista Rob Lemkin.
Ocenění za nejlepší režii získal film Věznice Írán, který popisuje nedávné prodemokratické bouře i represe proti jejich účastníkům. Režisér Alí Samadí Ahadí v něm kromě vlastních záběrů použil i mnoho materiálu, jenž se objevil na internetových sociálních sítích. Stejný snímek ocenila i porota ceny udělované jménem Václava Havla.
O ceně Rudolfa Vrby, pojmenované po uprchlíkovi z vyhlazovacího tábora Osvětim, který se po svém útěku snažil vyburcovat svět k akci, nerozhodují filmaři, ale lidskoprávní aktivisté. Letos vybrali snímek britského režiséra Jamieho Dorana Afghánští tanečníci, v němž se popisuje praxe sexuálního otroctví, dle poroty maskovaná jako kulturní tradice.
Spiknutí ticha Vítězný film Sto osm je dokument vyprávěný způsobem, jenž je obvyklý spíš u filmů hraných; působí jako ve značně volném rytmu se odehrávající detektivka. Režisérka Renate Costaová je také hlavní hrdinkou, autorkou, jež sama sebe stylizuje podle potřeb vyprávění. Takový přístup má i značná úskalí, jimž se Costaová ne vždy dokázala vyhnout. Několikrát se jí ale ve filmu podařilo „narazit na žílu“, dotknout se nějaké hlubší reality nebo emoce.
S odstupem několika let se rozhodla vypátrat okolnosti smrti svého strýce Rodolfa, bratra svého otce. Byl to příbuzný, o kterém toho moc nevěděla, poprvé u něj doma byla až v den jeho smrti. Brzy pochopí, že to byl homosexuál. Diktatura Alfreda Stroessnera, jenž v Paraguayi vládl pětatřicet let, sexuální menšiny potírala. Homosexualita je také v rozporu s tradiční jihoamerickou macho kulturou (sousedka vypráví, jak Rodolfo zametal chodník před domem výhradně v noci, aby nebyl viděn, jak dělá „ženskou práci“), Rodolfovu orientaci odmítala i rodina. Stavěla se k ní podobně jako zbytek společnosti - všichni o ní věděli, nikdo o ní ale nemluvil. Postupně ve filmu vyvstává obraz člověka, který nechtěl zpřetrhat vazby k rodině, zároveň jí ale nebyl přijat, žil v ní, a zároveň v nedobrovolném exilu.
Autorka postupně rozkrývá i společenský kontext strýcova příběhu: promlouvají muži, kteří byli ze stejných důvodů jako Rodolfo vystaveni policejní perzekuci. Opakuje se motiv seznamu sto osmi homosexuálů, jejž Stroessnerův režim zveřejnil a lidi na něm uvedené vystavil ostrakizaci ze strany okolí. Stejně tak jsou popsána pravidelná zatčení, ponižování a někdy i mučení, jež se odehrávalo na policejních stanicích. Dimenze temného latinoamerického fantaskna příběh nabývá ve chvílích, kdy se objeví náznaky, že do vraždy chlapce, jež byla záminkou pro tvrdou represi, byl zapletený diktátorův syn Gustavo, sám nepřiznaný homosexuál.
Costaová se nesnaží vytvořit nějakou historickou fresku, nepoužívá např. archivní materiály. Možná nejpůsobivější v jejím filmu jsou obrazy paraguayského Asunciónu, ospalého omláceného města, kde jsou chodníky skoro prázdné, ale i prádlo do prádelny je zvykem podávat přes mříže. Města, kde jako kdyby každý o každém věděl všechno, ale stejně neřekl nic, nanejvýš potichu a v náznaku. Dalším režisérčiným tématem je vztah k jejímu otci, jenž bratrovu orientaci odmítal, snažil se ho proti ní „chránit“. Film se místy stává jímavým portrétem dvou lidí, kteří se mají rádi, ale zároveň k sobě mají hodně daleko. Ve scénách s otcem se však vyjevují i problematické rysy autorčina přístupu. Občas je to délka některých výjevů, především však vystupuje až příliš na povrch autorský záměr - když jde režisérka s otcem na ryby, má to působit jako intimní chvilka táty a dcery, těžko se ale zbavit dojmu, že režisérka už v tu chvíli věděla, k čemu záznam ve filmu použije.
„Je těžké porozumět jeden druhému,“ řekne Costaová po konfrontaci s otcem. Je v tom paradox - člověk, jenž v tu chvíli sedí proti ní u stolu, se jejímu pochopení vzpírá, zatímco obraz Rodolfa autorka Costaová konstruuje nakonec docela přehledně (jakkoliv se otázka jeho smrti z filmu vytratí, respektive není nějak moc vysvětlená). Možná proto, že mrtvým - na rozdíl od živých - nezbývá než naše interpretace přijmout.
***
Vítězové Nejlepší film Sto osm (Španělsko) Nejlepší kamera Věznice Írán (Německo, Írán) Zvláštní uznání Vodka Factory (Švédsko) Cena poroty Rudolfa Vrby ze sekce Máte právo vědět, jejímž partnerem jsou Lidové noviny Afghánští tanečníci (Velká Británie) Zvláštní uznání poroty Rudolfa Vrby Mějte mě rádi, prosím (Rusko) Zvláštní cena za film, který přispívá k ochraně lidských práv, udělovaná porotou pod předsednictvím Václava Havla Věznice Írán (Německo, Írán) Cena Českého rozhlasu za kreativní použití hudby a zvuku V krajinách ticha - Nikolaj a Ludmila (Česká republika) Divácká cena VŠEM Na stupních vítězů (Německo, Rakousko) Cena pro nejlepší film z kolekce snímků Jeden svět pro studenty Thembi (JAR)
