Duchovní služba armády České republiky dokázala něco výjimečného - bez obtíží sdružila většinu křesťanských církví.
V jejím čele stojí hlavní kaplan Jan Kozler, původně husitský farář.
* LN Od vzniku duchovní služby v České armádě nedávno uběhlo deset let. K tomu jste uspořádali i schůzi kaplanů z NATO. Jak probíhaly slavnosti?
Nebylo to nijak velkolepé. V úterý třetího června byla ve vojenském kostele ekumenická bohoslužba. Ekumenická bohoslužba proto, že celá Duchovní služba Armády České republiky je postavena na této bázi. Podílejí se na ní všechny křesťanské církve, které jsou sdruženy v ekumenické radě církví, což je jedenáct církví českých a římskokatolická církev. Na bohoslužbu navazovalo společenské setkání v Arcibiskupství pražském, kde resort na různých úrovních - jednak paní ministryně, jednak náčelník generálního štábu a já - ocenili snahu lidí, kteří se zasloužili o to, že Duchovní služba funguje. My jsme to ještě rozšířili a pozvali jsme hlavní kaplany ze států NATO, případně ze států spřátelených.
* LN Taková setkání jsou jistě dobrou příležitostí k porovnávání. Liší se český kaplan například od polského?
Česká duchovní služba je velmi specifická ve srovnání s těmi ostatními, které se navzájem velmi podobají. První bázi jsem už popsal -je to záležitost všech církví, samozřejmě těch povolených státem. Vystupují vůči resortu jako jeden subjekt s tím, že budou zabezpečovat duchovní službu v armádě tak, že budou posílat kandidáty do kaplanské služby. V cizině to většinou každá církev dělá sama za sebe. Druhý moment je ten, že řízení duchovní služby se děje bez ohledu na jednotlivé vyznání. Takže já jako husitský kněz šéfuji duchovním ze čtyř různých církví. A funguje to. Jinde má každá církev svého hlavního kaplana.
* LN Mně připadá sympatické, že různé církve se dokážou takto shodnout. Měl jste ale někdy problém s věřícím vojákem?
Neměl jsem žádný problém. Každý kaplan je připraven na to, že reprezentuje vůči vojákům všechny křesťanské církve. K nárokům na kaplana tak patří to, že musí být schopen vyjít vstříc všem. Samozřejmě jsou některé křesťanské tradice, které nejsou stejné pro všechny. V takovém případě má kaplan za úkol najít kněze té křesťanské tradice, kterou voják chce. Na druhou stranu ale jde o to, že duchovní služba není primárně náboženský servis. Nejsme v armádě jen pro věřící, ale pro každého. Proto se hovoří o duchovní a ne o náboženské službě. Náboženský rozměr z naší strany vychází na povrch, až když nás k tomu někdo explicitně vyzve. My sami nemluvíme o Bohu. V naší republice by byla blbost, kdyby kaplan byl farář v uniformě, protože věřících je tak malé procento, že by to nemělo smysl.
* LN Lidé práci kaplana často zaměňují s prací polního psychologa. Vy se tomu ale hodně bráníte, co je tedy vaším posláním?
Každý kaplan se označení psycholog brání z toho důvodu, že na to nemáme vzdělání. Nemáme žádnou aprobaci a naše práce nemá žádné výstupy, závěry, hodnocení. Služba kaplana a psychologa má jiná východiska i cíle. Ale přirozeně vojenští psychologové jsou těmi, se kterými v armádě spolupracujeme nejvíc. My ale člověka nekategorizujeme. Neříkáme - ty jsi na tom dobře. Máme rozměr totální diskrétnosti. Ani to tak nesouvisí s morálkou, není to o povzbuzování, jako to mají nastavené třeba Američané. Tam má kaplan dodávat kuráž a motivaci k dobré vojenské službě. Od toho my dáváme ruce pryč. U nás je to spíš o osobním doprovázení vojáků hlavně v tom, čemu všemu je jejich služba naší zemi vystavuje a co oni musí vstřebat na osobní rovině.
* LN Zajímavé je, že nemluvíte o Bohu, dokud nejste vyzváni. Proč tomu tak je?
Je to pravidlo, zakotvené ve smlouvě mezi církvemi a armádou. Konkrétně to stanovil rozkaz ministra obrany, který byl na základě této smlouvy vydán. Nepřicházíme za tím účelem, abychom předčítali z bible. Tyto věci mají své místo, ale jen pokud nás k tomu vojáci sami vyzvou.
* LN Říká se, že lidé k víře přechází pod vlivem silného zážitku. Stává se vám to v boji?
Určitě. Nepochybně na misích, kde je komunikace s kaplanem a hloubka těch rozhovorů největší. A někdy se stane, že voják opravdu požádá kaplana, že chce něco opěrného do svých otázek, a třeba to dojde tak daleko, že se po návratu domů nechá pokřtít.
* LN Jak těžké je získat si u vojáka důvěru?
Je to složité v tom, že přicházíme z prostředí farností, kde nás lidé přirozeně vnímají jako autority, kde stojíme na piedestalu a lidi k nám vzhlížejí. To se v armádě nekoná. Musíme si vše, od standardní nejmenší důvěry až po důvěru, že za vámi přijdou s něčím se svěřit, vybudovat. Jde to po stupínkách. Nejdříve musí kaplan dokázat, že je důvěryhodný, že má určité schopnosti, že má jasno v tom, co dělá, a že to všechno myslí vážně. Vojáci pak kaplana vyloženě zkouší, pokoušejí ho, aby sešel z cesty. Když obstojí, tak vyhrál, získá respekt. První stupínek důvěry je - je to chlap jako my. Druhý - myslí vážně, že je tu pro nás a naše starosti i radosti. A třetí stupínek - je dobrý kamarád. Až teprve na tom všem jde postavit oboustrannou důvěru, která je smyslem a východiskem pro službu vojenského kaplana.
* LN Poznal jste církevní i vojenskou disciplínu a podléháte oběma. To je hodně o sebekázni. Jaké to pro vás je? Je těžší být vojákem, nebo knězem?
Já se rozhodl pro obě disciplíny dobrovolně, a ne naivně. Spousta těch věcí souvisí, byť na první pohled vypadají jako tuhá disciplína, s vnitřní výzvou, která nějak zapadá do jeho představ o životě. Mně ani jedno ani druhé problémy na poli duchovním nedělalo. Horší to bylo na cvičišti, kde člověk musí lámat své tělo kvůli tomu, aby měl odpovídající výkonnost.
* LN Kdy jste se vy dostal do kontaktu s vírou?
Mně je třicet dva a jsem z věřící rodiny. Byl jsem pokřtěn jako miminko, ale je asi přirozené, že člověk k Bohu a víře začíná nacházet opravdu osobní vztah nejdříve v pubertě. Mně se to událo ve věku čtrnáct patnáct šestnáct let.
* LN A proč husitská církev?
Děda byl farář husitské církve. Moje maminka je původně katolička, takže se v naší rodině setkaly dvě církevní konfese. Já byl pokřtěný v husitské církvi, na tom se rodiče dohodli a já pak přirozeně inklinoval k ní. A abych udržel tradici, tak jsem si taky za ženu vzal římskou katoličku.
* LN Farářem jste se chtěl stát už od těch patnácti, kdy jste našel vztah k víře?
V naší rodině jsou kolem mě úplně všude lékaři, ať už jde o generaci rodičů, strejdů a tet a prarodičů, ale i mých vrstevníků. Já jsem chtěl být také v této partě a dal jsem si přihlášku na medicínu, ale táta mi moudře doporučil, ať si ji dám ještě na jinou školu. A nakonec jsem šel na teologii.
* LN Když přišla ta výzva jít dělat vojenského kaplana, váhal jste dlouho?
Týden.
* LN A to bylo cílené přímo na vás?
Bylo. U většiny kaplanů je to tak, že o nich hlavní kaplan ví jako o vhodných kandidátech, jezdí za nimi a říká jim: pojď do armády. Já dva roky sloužil církvi a pak jsem dostal nápad, a nevím proč, jít ještě na základní vojenskou službu. Během toho roku, který jsem trávil jako řadový voják, ostatní vysokoškoláci dělali různé písaře. Potom se velení dostalo do situace, kdy u jednotky, kde jsem sloužil, měl být vojenský kaplan. Tak mi řekli: pojď dělat kaplana.
* LN Je vůbec myslitelé, aby se kaplanem stala žena?
Je, je to krásně myslitelné.
* LN Ale reálné to není?
Nevzešel zatím kandidát. Ale myslitelné to je naprosto.
* LN Komu se vlastně zodpovídáte? Církvi, nebo armádě?
Bohu a Radě pro duchovní službu, kterou tvoří představitelé církví, náčelník generálního štábu a představitel ministerstva obrany.
* LN Je možné se při vaší službě dostat do rozporu?
Do konfliktu. Do rozporu se můžu dostat jen tehdy, jestli mi velitel nařídí, abych někoho zastřelil. Takové nařízení můžu odmítnout a nebudu trestán. Kdyby to udělal jiný voják, tak je potrestán.
* LN A dokážete si představit, že se po službě vrátíte na faru?
Dovedu a musím si to představit, protože služba hlavního kaplana je na den přesně omezena. A kam jinam by měly vést mé kroky než na faru. Jaká přesně bude moje další kariéra, to nevím, bude to záležet na mých církevních nadřízených.
Pracovní den Jana Kozlera
Existují tři typy pracovního dne vojenského kaplana: zahraniční mise, domácí podmínky a ten můj. Hlavní kaplan je spíše úřední osoba, takže moje práce obnáší více úředničiny než klasického kaplanování - bohužel. Ráno přijdu do kanceláře, a pokud nemám naplánováno, že se pojedu podívat k některým jednotkám nebo na zahraniční mise, tak jsem v Praze v kanceláři, vyřizuji poštu a mám různá jednání s velením armády. Za letošní rok jsem asi pětatřicetkrát někam letěl na otočku. Je to typ cesty, kdy někam přijedete, rychle se podíváte, jaká je situace, a zase jedete zpátky. Do Afghánistánu, Iráku a jinam jezdím docela pravidelně, abych podpořil kaplany, zjistil, jestli něco nepotřebují, a ověřil si, jestli věci fungují tak, jak mají. Pokud je problém, snažím se ho v České republice vyřešit.
