Víš, co je tohle, tati?“ ukázal mi můj devítiletý synek něco, co vypadalo jako léta nepoužívaný televizní ovladač. „Po pravdě řečeno, tedy...“ „To je světelnej meč. Má ho XX-86 Holmgren (nebo nějaké takové jméno) a umí s ním...“ následoval popis věcí, o kterých jsem si myslel, že je má od dob studené války v zásobě Pentagon. Otázka, o co proboha jde, mi vynesla nechápavý pohled. „Legostarvorsdvojka přece.“
Tak přece Pentagon? Když slyším něco o Star Wars, Hvězdných válkách, napřed se mi vybaví futuristický zbrojní program Ronalda Reagana sloužící k vyčerpání Sovětů, až o něco později nákladný a trochu pomatený film George Lucase. Ovládl jsem se, ale zaječení „vypni ten ďábelský nástroj a vem si do ruky knížku!“ si už už dralo cestu z krku sevřeného otcovskou bezmocností.
Ven se nedostalo jen proto, že zafungovalo déj`a vu. „Celý tvůj život budou detektivky a fotbal,“ varoval mne v témže věku kysele otec (zjevně zapomněl, že časem objevím i věci jako tabák a sex), když jsem se vlažně stavěl k Shakespearovi, Napoleonovi nebo jinému historickému velikánovi.
Bez varování jsem se tak ocitl právě v té schizofrenní situaci, jíž jsem se byl snažil vyhnout: na jedné straně promlouval otec-libertarián, jenž si je vědom bezcennosti zákazů a věří ve schopnost jedince kultivovat se za pochodu; na druhé straně stálo jeho konzervativnější alter ego, hřmící něco o nevzdělanosti a cestě do pekel. Kdo hraje počítačové hry, má horší známky, přečetl jsem si navíc nedávno od Brada Bushmana, odborníka na takové věci zMichiganské univerzity.
Naneštěstí je ten celý střet dvou rodičovských postojů úplně vedle, je totiž postaven postaru. Dlouho to tak fungovalo: sedlák byl sedlákem, švec ševcem; chtěl-li, aby jeho syn uspěl (což, jako forma zachování vlastních genů, je podle Darwina tím základním motorem veškerého konání), učil jej svému řemeslu.
„Ještě před padesáti lety,“ píše anglický spisovatel Matthew Parris, „uměl můj otec opravit auto i rádio, dva hlavní prostředky komunikace. Pro nás děti byl díky tomu něco jako polobůh.“ Zkuste ovšem dnes opravit iPod nebo Lego Star Wars, když jsme u toho. Nejenže jsou ty věci vyrobené tak, aby se opravit nedaly a musely se koupit nové. Vy sotva víte, k čemu vlastně slouží. Před dvěma sty lety znali rodiče svět svých dětí téměř tak dobře, jak si jej dokázali zapamatovat z vlastního dětství. Dnes jej znají tak dobře, jak jim to ratolest povolí – za předpokladu, že sami mají zájem se učit.
Američtí autoři knihy Okna do vzdělávání v technologickém věku Ian Jukes a Ted McCain tvrdí, že tempo změn v našem životě je tak prudké, že prakticky to jediné, co můžete své dítě naučit, je právě schopnost přizpůsobit se změnám. Pro mou generaci je to jen těžko stravitelné. My jsme přece vyrostli v domnění, že k jakémukoliv profesnímu úspěchu musíme nejprve zvládnout vysokou školu, mít specializaci a pak krůček po krůčku stoupat výš. Dnes má ale největší naději na úspěch ne ten, kdo pilně stoupá nahoru, ale ten, kdo si umí najít svou vlastní cestu.
Ne náhodou jsou dnešní dolaroví milionáři v průměru o dvacet let mladší než před šedesáti lety. Takový Wolfgang Amadeus Mozart byl geniální tím, že dokázal obrovskou dávku vědomostí a schopností potřebných k úspěchu získat v nesmyslně útlém věku. Ani géniové dneška, informační technologové stojící v čele těch nejzásadnějších společenských změn posledních desetiletí (namátkou Bill Gates zMicrosoftu), neposlouchali nikoho staršího a často ani neabsolvovali vysokou školu. Nepotřebovali to.
Maje toto vše na paměti, rozhodl jsem se, že synkovi nejlépe pomohu tím, když počkám, až půjde spát, a vsunu CD Lego Star Wars do počítače, abych lépe pronikl do jeho světa a pomohl mu se v něm zorientovat. Bohužel z toho nic nebylo. Hru, kterou on v životě neviděl a je v jemu neznámé angličtině, se naučil ovládat během pěti minut. Já na ni bezradně civěl a nedostal se ani do prvního levelu. Obávám se, že z nás dvou jsem ten negramotný já.
Daniel Deyl, spolupracovník Pátku
