Česká školní inspekce má prošetřovat podezření, že v Soukromém gymnáziu Pod Vyšehradem odmaturoval jeden student jen díky protekci svého vlivného tatínka. Rodič vzbudil podezření zřejmě i tím, že se synovy maturity osobně zúčastnil jako divák. To není sice zakázané, ale zato velmi neobvyklé. Na druhou stranu, když jsou teď otcové u rození svých dětí, proč by nemohli být taky u zkoušky z dospělosti? Možná je to prostě trend.
Pokud by ale někdo chtěl říkat, že něco takového za našich mladých let nebylo možné, musela bych ho vyvést z omylu. S mou spolužačkou Janou P., o níž jsme si tehdy taky mysleli, že nemůže odmaturovat, protože byla víc za školou než v ní, šla do maturitní místnosti k našemu údivu maminka. Moc dobře si na to pamatuju. Hned poté, co se jí přece jen podařilo prolézt, mne totiž Jana pozvala do divadla Semafor, kam se tehdy (v šedesátých letech) moc těžko sháněly lístky. Dostala je taky od maminky. Byly do první řady, což se mi zdálo skoro neuvěřitelné, tak jsem se zeptala, jak dlouhou na ně maminka vystála frontu. Spolužačka se na mne nechápavě podívala a vysvětlila: Nestála, fasovala je, přece je cenzorka...
VČesku zakořeňuje dobrovolnictví. Mladí lidé začínají jezdit do rozvojových zemí, aby tam trochu prospěli a trochu se přiučili. Psycholožka Hana Kubíková strávila několik měsíců jako dobrovolnice v zimbabwské církevní škole. Na besedě, kterou uspořádalo před několika dny sdružení Inex-SDA, vyprávěla, že se tam učí převážně po anglicku. Žáci oblečení v uniformách s podkolenkami a kravatami jsou velmi snaživí, jejich výsledky tomu úsilí však vždycky neodpovídají. Podle Hany je to hlavně tím, že britské učebnice a britský způsob myšlení a výuky se poněkud míjejí s jejich životní zkušeností a potřebou. Škola je pro ně ovšem velikou šancí, i když to v ní, měřeno našimi nároky, nemají lehké. V internátě spí v postelích po dvou, z jednoho talíře jich jí alespoň pět a namísto poznámek do žákovské knížky (kterým by jejich rodiče většinou asi stejně nerozuměli) se tam občas drží disciplínu postaru.
Zajímalo mne, jestli se ještě používají tělesné tresty, jimiž bylo britské školství donedávna proslulé. Oficiálně prý ne. Učitelé jsou poučeni a žáci vědí, že by ránu ukazovátkem mohli hlásit na policii. Háček je jen v tom, že ve vzdálenosti 140 kilometrů na policistu nenarazíte, takže ukazovátko se tam sviští. Existují ovšem i alternativní tresty, které se mi zdají zaznamenáníhodné. Je to přenášení kamení z místa na místo a taky kopání jámy. Ta nemusí být nijak zvlášť široká, ale její hloubka je prý dána výškou delikventa. Když si do ní stoupne, nesmí mu koukat ani šošolka hlavy.
Minulé úterý jsem hodinu fascinovaně pozorovala člověka, který to z hlediska vzdělání moc daleko nedotáhl. Vlastně by mu asi stačilo jen to základní. Pracoval totiž s bagrem. Ale jak! S obřím strojem zacházel s přesností chirurga a inteligencí dobrého šachisty. Bylo to jako divadlo. Ano, podívaná skutečně vykazovala parametry kulturního zážitku. Až mě napadlo, jestli by si takový virtuos taky nezasloužil kulturní grant pražského magistrátu.
Přišlo mu to legrační.
O autorovi| radka.kvackova@lidovky.cz
