O mrtvých zvířatech jsme tu sice nedávno psali, my však o zvířatech píšeme rádi. A o mrtvých jen dobře. Minule nám šlo o relativně čerstvě zabitá zvířata, která můžete vyhrát na plese a usnout s nimi nad ránem na podlaze kulturního domu, abyste je za několik dní, až se vám udělá lépe, snědli.
Nyní se však zajímáme o mrtvoly zvěře – respektive jejich ostatky –, které plní ozdobnou funkci. Zakonzervované mršiny, které příjemně oživí interiéry v našich domovech nebo ve veřejných provozovnách, kam se chodíme dobře najíst, bavit s přáteli, oslavit životní jubilea. Někdy se pod ostatky mrtvého zvířete přibitými na zdi scházíme, abychom se společně najedli na počest někoho blízkého, kdo nám nedávno zemřel a jehož ostatky jsme právě nechali spálit nebo zahrabat do země.
Taxidermie čili vycpávání kůže preparovaných zvířat koudelí, senem nebo rašelinou tak, aby měla co nejvěrnější tvar, a bravurní doplnění jejich mordy vlčími tesáky, veverčími či bobřími řezáky nebo kančími kly a také ucpání děr po očích skleněnými korálky tak, aby výsledek co nejlépe připomínal mrtvolu, která se nerozkládá, je ušlechtilé staré řemeslo. Můžeme se domnívat, že se v tomto oboru objevují mistři, kteří povýšili vycpávání dekorativních mršin na umění.
Jistě, jedna věc je vycpaná vydra říční ve školním kabinetu, která je vyvedená jako dokonale realistická napodobenina přírody sloužící ke studijním účelům. Ovšem ozdobné trofeje a dekorativní vycpaniny, ty uřízlé hlavy kanců, co se nad výčepem krkonošské krčmy musejí s vyjeveně pootevřenou mordou dívat desítky let do oblaků cigaretového dýmu, v němž sedí opilí zarudlí lidé v zářivých lyžařských kombinézách jako jezdci Apokalypsy, jsou karikaturou přírody, tedy i karikaturou života a smrti. Zůstal po nich jen jeden rys, obludně zdůrazněný a vystavený na odiv. Hlava, paroh, kopyto. Veverka, která zůstala díkybohu celá, ale odsouzená obývat nábytkovou stěnu, kde se bude sklánět nad impregnovanou šištičkou, dokud se nerozpadne v prach. Smějeme se tím něčemu, čemu nerozumíme.
