Základní školu dokončil Jan Havrda s vyznamenáním. Nastoupil na střední školu spojovací techniky v Panské ulici, ale ta ho strašně nebavila. Ještě mu nebylo ani 18 let a on byl několik týdnů nezaměstnaný. Což byl za komunismu „zločin“ zvaný příživnictví. Navíc odešel z domova a bydlel v zahradním domku. K Havrdovým rodičům jednoho dne přišel strýc na návštěvu a nechal si mladého „rebela“ zavolat.
„Zeptal se mě, co blázním. Řekl jsem mu, že mám nějaké problémy. Odpověděl mi, ať se druhý den stavím u nich. Strýc pracoval u pražských hasičů. Tak jsem dorazil na centrálu do Sokolské ulice. Díky strejdovi mě vzali i když mi ještě nebylo osmnáct,“ vzpomíná Havrda, když spolu sedíme u jeho překrásného domku ve stráni kousek za Prahou - v Kunicích.
Havrdovi v roce 2018.
Sám o sobě říká, že byl tehdy v roce 1963 skoro dítě. Najednou se ocitl v kolektivu starých chlapů. Šlo o bývalé holiče, krejčí, ševce. Muže, kterým komunistický režim vzal v 50. letech živnost. „V té době nikdo jiný moc hasiče dělat nechtěl. Nemělo to společenskou prestiž, byla to neznámá práce. Noviny o negativních věcech za komunismu nepsaly. Takže když v Praze došlo k nějakému maléru, objevila se v Rudém právu maximálně třířádková zpráva, že tam hasiči taky byli.“
Havrdu tahle práce, do které se chodí desetkrát za měsíc na 24 hodin, chytila a bavila. „Výjezd a to, když nade mnou houkala siréna a já věděl, že jedu někomu pomáhat? To ve mně vždy vzbuzovalo úplně napětí. Byl v tom adrenalin, měl jsem to moc rád. Už v autě cestou bylo cítit, že jsou ti chlapi jiní. Byli připravení a vy jste věděl, že do toho půjdou tak, jak mají. A někdy jsme si cestou zpátky od pěknýho ohně i zazpívali. Špinaví, unavení, ale spokojení, že jsme pomohli.“
Adrenalin hasičům často při zásazích pomáhá. Jsou schopni vyběhnout xkrát třeba 15 pater v hořícím hotelu, když vyvádí lidi. I Havrda to tak měl. „U případu jsem únavu necítil. Byl jsem úplně někdo jiný. Když to najednou skončilo, řekl jsem si, že už toho mám plný cvičky. Příkladem byly hořící sklepy. Dnes už to skoro neexistuje. Až někdy do začátku 90. let byly ale požáry sklepů plných uhlí velmi časté. Vlezli jsme ve dvou do hořícího sklepa a neviděli jsme ani ruku před maskou, tak hustý dým tam byl. Stříkali jsme nad sebe na strop abychom se zchladili. A připomínám, že to nebyly žádné speciální zásahové obleky, ale normální montérky.“
Problém u hořícího sklepa bylo i zjistit, kde vlastně hoří. „S tím druhým hasičem jsem si řekli: teď nebudeme dýchat. Poslouchali jsme a zjistili, že to jde zleva. Tak jsme se tam vydali a po chvíli zase nedýchali. A takhle jsme nakonec oheň našli. Sklepy byly pro hasiče prubířským kamenem. Nováček se na nich hodně naučil. Bohužel se ale také stalo, že tam za směnu A jeden hasič zůstal. Šlo o Milana Kratochvíla v roce 1971. Bohužel se v tom sklepě udusil. Ani o smrti hasiče se tehdy v novinách nepsalo,“ povzdechne si.
Havrda kromě centrály působil na stanici ve Strašnicích. A právě tam si našel manželku. Na telegrafu tam totiž potkal sympatickou slečnu. Její otec byl hasič už od roku 1942, na stanici mu jako malá nosila kastrůlky s jídlem. I ona k hasičům nastoupila před 18. narozeninami. „Hodně jsem se styděla a najednou jsem celý den pracovala mezi samými chlapy. Byla to taková krutá škola života, ale taky legrace. A musím říct, že po těch desetiletích s chlapama se s ženskejma ani pořádně neumím bavit,“ směje se Jarka Havrdová sedíc na verandě po boku svého manžela.
Jako mladá dívka na telegrafu měla i jednu povinnost. Starým hasičům chodila po obědě pro pivo. Dnes už věci nemyslitelná. „V roce 2019 budeme slavit 50. výročí svatby. K seznámení pomohlo i to, že jsme její místnost s telegrafem malovali. A já se na ní vždycky zadíval,“ směje se Havrda.
A co byl vlastně onen telegraf ? V Praze byla síť požárních hlásičů. Každý z nich měl svoji morseovou značku. Když někdo na hlásiči promáčkl sklo a aktivoval ho, rozezněl se telegraf právě na hasičské stanici. Havrdová podle značky pak zjistila adresu hlásiče a poslala jednotku. I když jde dnes o zapomenutou minulost, hlásiče dávno neexistují, místnostem spojařů na stanicích se jinak než telegraf neřekne.
Jan Havrda se v roce 1973 vrátil na centrálu, kde byl povýšen na velitele družstva. Tehdy byly na stanici č. 1 v Sokolské dvě družstva. Jedno - nazvané bílá – zasahovalo jenom v centru, druhé – červená – jezdilo všude po Praze. A tomu velel Havrda. „Takže jsem byl u všech větších ohňů v Praze. Byli jsme nechci říct elita, ale byli jsme prostě dobří. Takže jsme někam přijeli, pomohli, oheň uhasili a jeli zase pryč. Dohašování a všechnu to dřinu a nepříjemné věci dělali jiní.“ usmívá se. V průběhu let Havrda cítil, že by mohl služebně ještě postoupit, ale místo toho dali velení čety hasiči, který přišel z Opavy. Protekce fungovala i tehdy…
Jan Havrda hasí na střeše tesko objektu.
Zlom nastal až po roce 1989. Přišel nejen velký technický šok. „Pro lezce a potápěče byla nová moderní technika. Díky tomu jsme dokázali dělat věci, které bychom před tím nemohli,“ líčí Havrda. On sám zažil obrovský skok v kariéře. Z pouhého velitele družstva se stal velitelem směny – tedy šéfem až 200 hasičů ze všech pražských stanic, kteří ten den slouží. „Velel jsem jim prostřednictvím velitelů čet z jednotlivých stanic. Ale velel jsem u všech velkých a složitých požárů. Myslím, že jsem tu práci uměl. Potěšilo mě, že mi nikdo z těch velitelů čet nedal najevo závist, že jsem je přeskočil. Nechci se vytahovat, ale jsem hrdý, že snad po mně zůstala ve směně stopa a chlapi vědí, že to, co hoří nemá cenu zachraňovat. Že se musí soustředit na to, co nehoří. A taky pravidlo, že kam nevidím, tam nestříkám. Tedy, že se musí hasit zevnitř, ne jen stříkat zvenku. Samozřejmě je riziko vyšší, ale od toho jsou hasiči. Když nechtějí riskovat, tak můžou jít dělat do cukrárny.“
Po roce 1989 přišla i další změna. O jejich povolání a případech se začalo psát a prestiž hasičů stoupala. Tehdy už opravdu hasičů, ne požárníků, jak se nazývali za komunismu. Když se hledal po revoluci nový ředitel pražského sboru, řekl Havrda jednomu z uchazečů Františkovi Kohoutovi, že je zásadní, aby se stali hasiči. „Kohout si na tom postavil kampaň a opravdu se stal ředitelem. A my se doopravdy přejmenovali. Z té doby si vybavuji jeden moment. Byla to jedna z demonstrací na Václavském náměstí. Stál jsem tam já, Kohout a další hasiči. A najednou se proti nám objevil Pavel Stoklásek. náčelník Hlavní správy požární ochrany – nejvyšší muž u hasičů v celé republice. A k mému obrovskému překvapení se ho Kohout nebál a kladl mu požadavky, co by se mělo změnit.“
Havrda jeden typ zásahů přímo nesnášel. Sebevrahy na Nuselském mostě. „Když byl o půlnoci či v jednu poplach a řekli, že jedeme na Prahu 2, tak jsem na 90 % věděl, že to je na Nuselák. Sám jsem tam zasahoval v desítkách případů. Většinou se nám podařilo toho člověka odtamtud sundat. Já k němu pomalinku šel, něco mu říkal – hlouposti, abych odpoutal jeho pozornost – a z obou stran se k němu blížili chlapi po kolenou, aby ho chytli za nohy. Pak ho skrz plot drželo několik hasičů a policistů a snažili se ho křečovitě nepustit. Když se to povedlo, šli do akce lezci a přivázali si ho k sobě a zachránili.“
S Nuselským mostem se vážou i Havrdovy nejhorší zážitky u hasičů. Šlo o lidi, kteří po rozhovoru s Havrdou skočili. „Jednou mi ten chlap říkal, nepřibližujte se – to ale říkali všichni. Tak jsem se pomaličku blížil, říkal mu, ať to nedělá, že jen udělá nám hasičům problémy. Nic tím nevyřešíte a podobné řeči. On mi pak řekl: ‚Tak já to jen dokouřím a pudu. Nechoďte sem!‘ Dokouřil, špačka cvrnkul dolů, řekl čau, zamával a skočil. Bylo to hnusný.“
Když za 10 milionů vybudovali na Nuselském mostě vysoký plot, Havrda nevěřil, že to k něčemu bude. Jenže plot opravdu zafungoval, nedokázali ho zdolat ani nejlepší lezci hasičů. „Ten plot byl pro nás dar,“ říká Havrda.
Pod Havrdovým velením nezemřel ani jeden hasič. Sám však byl blízko smrti několikrát. Třeba když hořelo divadlo D34 Na Poříčí. „Byl jsem tam dole ještě s dvěma chlapama. A pro něco mě nahoru poslali. Nesmíte zapomenout, že jde o prostředí, v kterém jste nikdy v životě nebyl a nevidíte kvůli hustému kouři na krok. Takže jediná cesta do bezpečí je jít nazpátek po natažené hadici. Jenže tam byla i jedna hadice natažená od hydrantu, což jsem nevěděl. Hadice se někde překřížily a já najednou narazil do zdi vedle hydrantu. Jen těžko jsem hledal cestu zpět v tomhle prostředí, kde když si sundáte masku, tak jste do minuty mrtvý.“ Když se dostal nahoru do Pasáže U Rozvařilů, měl už masku nalepenou na obličeji, kyslíková bomba byla prázdná. Měl štěstí...
V hlavě mu zůstal i den, kdy na Pankráci hořel podnik ČKD Polovodiče. Havrda s kolegy tam hasil, když k nim přišel místní zaměstnanec a řekl, že uvnitř jsou ještě dva dělníci. „Musejí být někde na šatně, povídal nám. Zeptal jsem se ho, zda tu šatnu najde i v kouři. Tvrdil, že ano a tak jsem mu dal dejchák a vzal ho sebou. Velitel směny mi nakázal, ať si vezmeme lano, abychom našli cestu zpátky. Jenže lano po 20 metrech skončilo. A my se tam dál točili a zahýbali různými místnostmi a chodbami. Ten místní ale očividně cestu znal. Došli jsme ke dveřím a on mi povídá, že by to mělo být tady. Vlezl jsem dovnitř a šatnu prošel. Nikoho jsme neviděl, tak jsem si kleknul a začal prohledávat podlahu místnosti rukama.“
Havrda muži nakázal, aby stál ve dveřích a mluvil na něj, aby se mohl orientovat. Jak lezl po čtyřech najednou před sebou uviděl cosi jako masku. „Vypadalo to jak Fantomas. Ale byl to jeden z hledaných. Já se najednou vyděsil, připadalo mi, že mně někdo chytil za nohu. Nevím, co mně to napadlo. Lezl jsem dál a brzy nahmatal i druhého. Oba už byli po smrti. Vysílačkou jsme volal ostatním, ať za námi do suterénu přijdou, že musíme těla dostat ven. Ten odvážný pracovník mě pak vyvedl zpět. Kdyby zpanikařil a utekl, nikdy bych se sám se z toho bludiště nedostal.“
Podobně zabloudil jednou i v hořící tržnici Sapa. Bloumal spletitými chodbami a kójemi a natrefil na dalšího hasiče. „A ten mi povídá, že se ztratil. Jako velitel jsem mu nemohl přiznat, že já taky. Řekl jsem mu, že ho vyvedu ven, což se mi nakonec opravdu povedlo,“ líčí s šibalským úsměvem. Havrda onoho muže – Lukáše Ortínského – potkal o deset let později, když už byl on v důchodu. „Vy jste mě tehdy zachránil v Sapě, povídal mi. Já jsem až do té doby netušil, že to byl on. Oba jsme měli dejcháky, on mě tehdy poznal, já jeho ne...“
Normální člověk si moc neumí představit, jak je to uvnitř hořícího domu pro hasiče těžké. Přijedou někam, kde v životě nebyli. Dům je zaplněn hustým jedovatým kouřem, který neprosvítí ani nejmodernější nejsilnější svítilny. Když si dá hasič ruku před masku, nevidí ji. A v tomhle má hledat místo, kde hoří, či se pokusit vyhledávat lidi. Když například hoří velký dům, poznají hasiči byt, v kterém plápolají plameny, tak že zkoušejí teplotu dveří jednotlivých bytů. Ty nejteplejší jsou ty pravé…
Havrda jednou při hašení potkal i prezidenta. Když hořela ČKD Lokomotivka, dostal Havrda hlášení, ať přijde dopředu, že tam je Havel. „Tak se jmenoval šéf našeho protiplynu. Já jsem nešel, když se najednou do vysílačky ozvalo: Honzo, pojď sem, je to prezident Havel. Tak jsme mu s tehdejším ředitelem sboru Kohoutem šli naproti. Havel stál, díval se do té obří hořící haly a zeptal se, jak se tam proboha orientujeme...“
Havrda byl u hasičů téměř 40 let a myslel, že už všechno zažil a nic ho nemůže překvapit. Bylo léto a on s manželkou i synem, který už byl u hasičů a jeho rodinou, odjel na dovolenou. Do hospitálu Kuks, kde bylo rekreační zařízení pro hasiče. Dovolená vypadala, že bude na nic. Hned na začátku začalo pršet. „A pak mi zavolal náměstek Jaromír Pešek. Měl by ses vrátit do Prahy. Je zle, povídal mi,“ vypráví Havrda. „Byla tam s námi mladí, Honza tehdy měl ročního Maxíka. Takže chlapi sedli do jednoho auta a nás tam nechali,“ dodává Havrdová. Bylo krátce před polovinou srpna 2002...
„Pořád lilo. A my jsme věděli, že velká voda přijde z jihu Čech sem. Byly chvíle, kdy to vypadalo, že opravdu bude konec světa. Nepřestávalo a nepřestávalo. Vybavuju si, jak jsme jeli Smíchovem, který se evakuoval, k případu. Houkaly sirény a já si říkal, že tohle prostě není možný. Večer jsem stál s náměstkem u zábran, voda nám šplíchala do obličeje a foukal do toho studený vítr. Říkal jsem mu, že to vypadá, že to neskončí dobře. Něco se protrhne a bude zle...“
Žádné dva dny klidu. Havrda byl při katastrofálních záplavách v jednom kole. Není tedy divu, že mu jednoho dne „vytekly“ nervy. Ten den byl přivolán ke dnes spadlé trojské lávce, na které visel kontejner. Havrda měl dohlédnout na likvidaci, na kterou se chystali hasiči z holešovické stanice. „Problém byl už se k té lávce přes zaplavené území dostat. Když jsme se tam konečně prokličkovali, ozvala se ve vysílačce, abych okamžitě vyrazil do Braníka, že se tam utrhl botel. A že tam jede pyrotechnik, aby ho odstřelil.“
Kontejner na Trojské lávce po povodních.
Havrda zapnul majáky a vyrazil ve velitelském voze na složitou cestu. Když dorazil na nahlášené místo, stálo tam už blikajících deset hasičských aut. Ptám se velitele čety, co se děje. A on mi povídá, že se jen utrhla lávka k botelu. Rozčileně křičím, kdo to volal. Nějaký vedle stojící chlap říká, že on. Byl jsem unavený a pustil jsem se do něj. Řval jsem, jestli si uvědomuje, že kvůli takovému nesmyslu je tam tolik hasičů, kteří chybí jinde. On mi povídá, počkejte, já zavolám vašemu panu řediteli. A protože se opravdu znali, zavolal panu Gosmanovi a něco si povídali. Pak mi ten chlap povídá, tak já ti ho předám. Vzal jsem mobil a tam se ozvalo: Honzo, buď v klidu. Začal jsem řvát: já mám bejt v klidu? Napřáhl jsem ruku a chystal se telefon hodit do Vltavy. Ten chlap mi ale sevřel ruku a mobil si vzal. Hodně naštvanej jsem se vrátil na centrálu a náměstek Pešek, který je můj velký kamarád, mi povídá, ať jdu s ním. Pak mi dal tabletu na uklidnění,“ směje se.
Méně zábavné bylo, když dostali hlášení, že se v zaplaveném Karlíně zřítil celý dům. „My jsme tam přijeli, nejdříve se brodili po pás ve vodě a nakonec museli zbytek dojet na lodi. Najednou se v domě naproti odhrnula záclona a koukala na nás nějaká paní. Takže se hned rozjela akce na její záchranu. Pavel Hošek mezitím chodil po sutinách a poslouchal, zda někdo ve zříceném domě nevolá o pomoc. Původně jsme věřili, že jsou všichni pryč, byla tam povinná evakuace. Ale když jsme viděli tu ženskou naproti, znejistěli jsme. Naštěstí tam nakonec nikdo nebyl. Likvidace následků v Karlíně byla ale hrozná. Zkažené věci, potraviny, maso. Jeden četař zahučel do jímky plné zkažených ryb a masa. Oblečení musel vyhodit, na dvoře se myl hadicí jen v trenýrkách,“ usmívá se.
Josef Křen u zříceného domu v Karlíně.
V hlavě stále má z povodní ještě jednu událost. S dalším bývalým velitelem směny Pavlem Hoškem byli na Těšnově. „Byl pod vodou a z té vody na třech místech šly plamínky. Nikdo nevěděl, co to bylo a dodnes je to pro nás záhadou.“
Jednou mu šlo i o „kejhák“. Byli přivoláni do Tesly Holešovice do bývalého sklepa Lidových milicí. V něm byl uskladněn v nádobách sodík, který při styku s vodou může vybouchnout. A ten sklep byl zatopený. Nádoby bylo potřeba vynosit. „Odborník nám řekl, že dolů může jít jen jeden hasič, vzít jednu nádobu, vynést nahoru a znovu. Jenže těch nádob byly desítky, takže bychom tím strávili celý den. Bezpečnost musela stranou. Udělali jsme řetěz a tak nádoby vynosili.“
  |
Havrda byl za 44 let u více než 10 000 zásahů. Zažil i jedny z nejtragičtějších událostí v pražské historii. Tramvajová nehoda na Špejchaře ve středu 17. února 1982 je uváděna jako největší tragédie v historii pražské tramvajové dopravy a druhá největší tramvajová nehoda v Česku. „Řidič si nevšiml přehozené výhybky. Tramvaj vykolejila a převrátila se na bok. 7 mrtvých a 12 těžce zraněných. My jsme tramvaj přizvedli a vyndavali odtamtud těla.“
Let Aeroflot 141 odstartoval z moskevského letiště Šeremeťjevo 19. února 1973. Na palubě letadla mířícího do Prahy bylo přesně 100 lidí: 13 členů posádky a 87 cestujících. Kilometr před prahem dráhy ruzyňského letiště ztratil pilot nad letounem kontrolu. Tupolev Tu-154 narazil do země 467 metrů před prahem dráhy. „Pilotní kabina se utrhla, prostředek trupu zachvátily plameny. Zadní část trupu se taky odtrhla a někteří vypadli ven. My jsme roztrhaná těla sbírali. Bylo to hodně nepěkný. Já si vybavuji, že jsem řezal rozbrusem do té prostřední části kouřícího trupu, abychom se dostali dovnitř. Ale už předem jsme věděli, že to bude zbytečné. Všichni tam uhořeli, uvnitř byla jen spálená těla.“ Zahynulo 66 lidí, včetně členů doprovodné skupiny Evy Pilarové, kteří letadlem cestovali.
Hasič se do kontaktu s mrtvými – při otevírání bytů lidí, kteří nekomunikují dlouho s okolím, dopravních nehodách i požárech – dostává dost často. Hromadná neštěstí přesto dokážou s některými zamávat. Havrda osobně se s tím dokázal vyrovnat, ale obecně platily u hasičů dva recepty. „Buď to druhý den vysportovat, nebo se podívat skleničce na dno. Třeba kluci z holešovické stanice měli pravidlo, že když měli v noci nějaký složitý oheň, tak chodili ráno po službě do bufetu u Hlávkova mostu na pivo.“
30. prosince 2007 přišel poslední den služby. Jan Havrda si se svými hasiči podal ruku, zamával a odjel naposledy velitelským vozem z centrály. Jméno Havrda od pražského sboru ale nezmizelo. Od roku 1992 v tradici pokračuje Jan Havrda mladší. „Nebylo to tak, že by hasičina byla kvůli tátovi od dětství můj sen. Nesměřoval jsem k ní. Vyučil jsem se automechanikem, udělal jsem nástavbu a odešel na vojnu. Na škole jsem však procitl a zjistil, že automechanik není to, co bych chtěl dělat. Takže jsem se nakonec ke sboru přihlásil,“ říká na dvoře centrály.
Jan Havrda se synem Janem Havrdou.
Jenže přišla potíž. Syna slavného hasiče nevzali. Důvod? Horší zrak, kvůli kterému musí nosit brýle. „Byl to nepříjemný okamžik. Ale ani na okamžik jsem nezapochyboval, že by to nevyšlo. Byl jsem zdravý chlap.“ Havrda se proti rozhodnutí lékařky odvolal a putoval před komisi. Ta případ přezkoumala a uznala, že je schopen služby.
Takže jako většina nováčků nastoupil na centrále a zvedal z vrátnice závoru, když jeho táta s houkajícím sirénou vyjížděl k případu. „Samozřejmě si ze mě ze začátku dělal srandu. Já jsem hlavně cítil zodpovědnost k našemu jménu.“
Jan Havrda mladší strávil na centrále devět let jako „maník“ - obyčejný hasič, pak dostal nabídku dělat v Holešovicích „védéčko“ - tedy velitele družstva. Zůstal tam 11 let, další přesun přišel s dalším povýšením - velitel čety na Smíchově. Pak se vrátil na centrálu a dnes je zástupcem velitele směny B.
Velitelem směny je Josef Křen - muž který dělal zástupce velitele směny Havrdovi staršímu. Křen byl po Havrdově boku i ve chvíli, kdy „starej Johny“, jak zněla jeho přezdívka, naposledy opravdu hasil. Náhodou při cestě ve velitelském voze spatřili hořící auto. požár úspěšně zkrotili hasičákem a konvicí vypůjčenou z nedaleké benzinky. „Za čtyři pět minut to bylo uhašený. Když přijely ty dvě houkající družstva, tak jsme jim říkali, že zas můžou jet pryč,“ směje se Křen.
I on je Havrdovým „žákem“. Žákem „pana hasiče“. Žákem „pana velitele“. Legendy...
