Dokázala to u nás hlavně Smočkova inscenace v Činoherním klubu. Nové brněnské nastudování ale kvality hry tak docela nevyužilo.
Úspěšná dramatická prvotina britského skandalisty vznikla už v šedesátých letech a hned získala cenu londýnské kritiky za nejlepší počin roku. K nám přišla s přiměřeným zpožděním a zatím po ní sáhla čtyři česká divadla. Naposledy činohra brněnského Národního, která černou komedii Jak se bavil pan Sloane uvedla v režii Jakuba Korčáka v Redutě. Výsledkem je inscenace nakročená mezi psychologickou hrou, konverzační a absurdní komedií, které chybí od každého trochu.
Zápletka se odehraje v jednom pokoji mezi čtyřmi postavami. Mladík Sloane se ubytuje v podnájmu u stárnoucí Kath, která žije s otcem v domě s výhledem na smetiště. Atraktivní Sloane si brzy kolem prstu omotá Kath i jejího bratra Eda - homosexuála. Násilí, kterého se pak dopustí, stejně jako pokřivené vztahy, které mu předcházejí, jsou předkládány s provokující lehkostí a samozřejmostí.
O většinu témat inscenace jen zavadila
V Brně inscenace však tolik neprovokuje. Útočí sice od začátku agresivně zešikmenou scénou pokoje, její postavy ale spíš volají po pochopení, namísto aby nabízely onu podivnou směs znechucení a humoru, kterými je autor vybavil.
O posun směrem k razantnější komice se režisér snažil v postavě Kath. Ditu Kaplanovou vedl, aby nadsadila její prostoduchost i vypočítavost. Neprospělo to ale příliš ani samotné postavě, ani souhře s ostatními. Přehrávání není pokaždé vtipné, nevhodně kontrastuje s civilnějším Edem (Václav Vašák), otcem (Jan Zvoník) i Sloanem (Roman Blumaier). Stárnoucí žena, která Sloana svede a udělá z něj svého milence i „synáčka“, zde stejně zůstává především osamělou, mentálně podprůměrnou nešťastnicí. I přes nadsázku není ani tak perverzní, jako tragikomická. Vašákův Ed má příjemné napětí, dlouho balancuje na hraně, kde není jisté, že i on chce Sloana.
Pěkný je výkon Jana Zvoníka jako otce Kempa. Jeho vztekle prskající stařík je odpudivý i křehký, protivný i zoufalý. Postava je sama o sobě povedená, inscenaci ale také na ostrosti nepřidává. Problematický je hlavně samotný Sloane. Není zde skrytým zabijákem, drzým a chladným prospěchářem. Sloane, jak ho hraje Roman Blumaier, je sice trochu „vyčuraný“, přesto však opět spíš politováníhodný chlapec. Je nevýrazný, pasivní, ve vleku dění, které nastartoval chtíč obou sourozenců. Z jejich reakcí na Sloana pak vyplývá spíš velká vyprahlost než okouzlení šaramantním mužem. I kvůli nevýraznému Sloanovi navíc dialogům občas chybí napětí a tah.
Korčákova inscenace místy i pobaví a ve finále snad zamrazí smrtí tak ledabyle přehlíženou. Ale způsob, jak kombinuje náznaky soucitu s postavami s komickým jí nedává potřebnou lehkost, jíž by měla dráždit. Lehkost roztáčející spirálu bezostyšností, na jejímž konci zůstane mrtvola všem stejně lhostejná jako odpadky kolem domu. A pokud jde o téma, které otevírá, vychází jako nejsilnější motiv inscenace destruktivní neschopnost říct svým pudům a touze ne. Stačí to? Hra skrývá vícero ostří broušených absurditou a černým humorem. Korčákova inscenace o ně jen zlehka zavadila.
HODNOCENÍ LN 3
Joe Orton: Jak se bavil pan Sloane
Překlad: Dana Hábová Režie: Jakub Korčák, Scéna: Milan David Kostýmy: Agnieszka Pátá Národní divadlo Brno, Reduta, premiéra 5. 10.
