Devatenáctiletá studentka z Nového Zélandu vydražila své panenství přes internet. Prý aby mohla dostudovat, přijala nakonec nabídku, že se nechá deflorovat zájemcem, který nabídl 32 000 dolarů. Pakliže dostane patřičné záruky, že se jí jinak nic nestane.
Samozřejmě, že hned člověka napadnou tři věci naráz: a) jak to všechno asi prakticky na tom Novém Zélandě provedou, b) jestli je to vlastně morální, nebo ne a c) jestli by k něčemu podobnému mohlo dojít i u nás.
První otázka je nejzábavnější, protože připomíná absurdní komedii. Nejde totiž jen o to, zaručit dívce bezpečnost, ale také zaručit případnému zájemci (Kupci? Konzumentovi? Fuj, to je slovo!), že nebude podveden. Že za své peníze nekupuje… no, opravdu to nelze nazvat jinak než zajícem v pytli. Takže asi spolu obě strany sepíší nějakou právní smlouvu. Představuji si je, jak sedí u nějakého advokáta, křehká studentka a starší, dobře situovaný noblesní pán, právník jim nabízí formulace a oni po sobě nesměle pokukují, protože přece jen je to zvláštní situace. Oba vytáhnou potvrzení o bezinfekčnosti, ona pak lékařské potvrzení o panenství. Ale tady narazí. „No moment, ale to platilo včera,“ mžourá pán přes brýle do papírů. „Kde mám ale záruku, že ten stav bude trvat ještě zítra?“ – „No dovolte!“ brání se dotčeně dívka. „Přece jsem si devatenáct let něco pečlivě nehájila jen proto, abych se zapomněla den předtím, než se mi to zúročí! Kde já mám záruku, že se z vás naopak při tom úkonu nestane brutální násilník?“
„Moment, vážení,“ uklidňuje je právník. „Na všechno už existují standardizované postupy, takže žádný problém. Tady pán složí u nás ty peníze do úschovy a v případě, že předmět smlouvy nebude konzumován, zase se mu vrátí. Jako při koupi domu!“ zasměje se a ignoruje pohoršený pohled dívky. „Nu a vy, má drahá, se budete muset smířit s tím, že u toho bude nestranný svědek, který vaši bezpečnost zaručí. Přejete si mě, nebo paní koncipientku?“
Nehodlám rozvádět dál debatu, která se rozvine, protože nechci překročit hranice vkusu. Zároveň ale sama otevírá další otázku, na kterou si každý může odpovědět sám: stojí to vůbec za to při těch komplikacích? A bude to stát?
Je tu ale ta druhá otázka: jestli dívka – ač panna – není zároveň tak trochu děvka? Náznak odpovědi je obsažen už v samotné zprávě: právně je prý tenhle byznys v pořádku, protože prostituce je na Novém Zélandu povolena. A nabízení styku za peníze prostitucí odjakživa bylo. Ať už za ním stál motiv sebeušlechtilejší. Z absurdní komedie se nám tak stává moralitka.
Na třetí otázku jsem dostal odpověď hned, jak jsem vstoupil do hospody. Chlapi to tam zrovna probírali. „To by se u nás stát nemohlo.“ – „Proč myslíš, že ne? Protože by se každej bál, že je za tím podvod?“ – „To taky. Ale hlavně: kdo by tady dal prachy za panenství? Copak tu má ňákou cenu?“ – „A jakou cenu tu má studium, prosím tě? Ukaž mi holku, která by se musela za prachy s někým vyspat jen proto, aby se k tomu ještě dřela ke zkouškám? Vždyť by se jí každej vysmál. Buď se vyspí rovnou s profesorem – nebo jde studovat do Plzně a nemusí spát vůbec s nikým. Kdepak Novej Zéland!“
Co je tohle za žánr? Asi nám zbyla už jen fraška.
