Žijeme proto, abychom rozšířili svoji duši, prosvětlili mozek a osvobodili ducha, říká Tom Robbins a dodává, že jsme víc než kráčející krabice s vajíčky. Je-li nějaký spisovatel podobný rockové hvězdě, pak je to tenhle literární hippie.
* LN Pořád ještě sbíráte majonézu? Každý rok v létě pořádám doma majonézovou degustaci (něco jako degustace vína). Tohle léto jsme tu měli přes pětadvacet značek a druhů z celého světa. Ekvádorskou majonézu, švýcarskou majonézu, spoustu majonéz z Japonska - bohužel žádnou majonézu z České republiky. Majonéza, to je zkrátka ambrózie - pokrm bohů. Někteří lidé se domnívají, že se vyrábí v továrnách, ovšem já vím, že opravdová majonéza se nabírá z jezírek v hloubi jeskyní ve francouzských Alpách, kde ji za pradávných časů stvořily nahé nymfy. LN Parfém bláznivého tance, vlastně vaše vůbec první kniha, jež vyšla v českém překladu, nemohl nezaujmout úžasnou kombinací ingrediencí, které čtenář málokdy najde pohromadě: skvělý smysl pro humor, poetické pasáže, explicitní sexualita, fascinující ohňostroj nápadů a myšlenek, spjatých ústřední ideou, jíž je touha člověka po nesmrtelnosti. Je tato rozmanitost způsob, jímž nazíráte na život - tedy jako na kombinaci určité hravosti a vážnosti? Přesně tak. Z mého pohledu je život hravý i vážný zároveň. Vlastně je pro mě život vtipem a současně úžasným tajemstvím. Proto ve svých knihách mísím pravdu s fantazií, nihilismus a komedii, mythos a logos, tragédii a legraci - jsem totiž přesvědčen, že právě takové kombinace umožňují vykreslit naši realitu nejvěrněji. Aby něco takového spisovatel mohl udělat, musí věnovat maximální pozornost jazyku, oné poezii, o níž se zmiňujete. Co se týče humoru, ten je jak formou moudrosti, tak nástrojem pro přežití. Každý spisovatel musí psát svou pravdu a toto je pravda, jak ji vidím já. LN Nejen kombinace různých motivů, ale i jistá rozporuplnost života, tak by si mohl vykládat váš pohled čtenář „Invalidů“. Souhlasil byste s tím? Ano, zcela určitě bych souhlasil s tím, že jakákoli přesná diskuse o životě musí zahrnovat rozpory. Tomuhle jsem se naučil v Asii: podíváte se na zemi, vidíte krev, slzy a bláto a uvědomíte si, že ve světě je stále spousta utrpení, zkaženosti a útisku. Zároveň se však druhým okem díváte na sněhem pokryté hory v dálce a uvědomujete si, že vše je naprosto dokonalé. Důležité je, že se nelze soustředit jen na jeden tenhle pohled a ignorovat ten druhý. Musíte je zakoušet oba současně! Tedy zároveň, v jeden a týž okamžik. Bohužel nám tady na Západě tohle moc nejde. My, lidé ze Západu, jsme nebyli vychováváni k tomu, abychom oceňovali paradox, byť třeba křesťanská Bible rozpory doslova přetéká. Paradox je lepidlo, které drží vesmír pohromadě. LN Když už mluvíme o knize Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé, u ní na první pohled zaujme velice propracovaná dějová struktura, jež zrovna přítelem paradoxu není. Jakým způsobem s dějem, zápletkou pracujete? Máte tu strukturu předem danou, anebo se rodí během psaní? Pokud spisovatel ví, jak jeho kniha skončí, tak si taky uvědomuje většinu toho, co se přihodí po cestě k tomuto závěru, a kniha je tak mrtvá vlastně ještě dřív, než začne. Já jsem přesvědčen o tom, že veškeré dobré psaní je procesem objevování: mělo by to být dobrodružství, cesta plná experimentů a překvapení. Přirozeně, vždy mám na začátku jakousi vágní, obecnou představu účinků, s nimiž chci v závěru čtenáře opustit, ale většinu toho ponechávám ponořeno ve své imaginaci a nechávám to vyplouvat na hladinu hezky pomalu, vždy když vyprávění vyšle signál. Postupuji velice pomalu, větu po větě, takže vlastně by šlo říct, že zápletku vytvářím s tím, jak postupuji vpřed. Věřím své intuici, přesto se snažím maximálně soustředit a kniha se mi postupně vyjevuje. Mým cílem je dosáhnout toho, aby v okamžiku, kdy se všechny prvky spojí, byl výsledek hladký a sevřený, takže čtenář si pomyslí, že vše bylo pečlivě naplánováno stránku po stránce předem - a možná, že kdesi hluboko v mém nevědomí tomu tak bylo. Pracovat takovým způsobem může být deprimující, ba někdy dokonce děsivé, ale právě díky tomu mě to baví. LN Zdá se, že právě sevřená zápletka -nebo dokonce dobrodružný příběh -jsou pro vaše psaní velice důležité. V románu Hubené nohy a všechno ostatní je srdce příběhu skryto za několika závoji. Máme to číst jako metaforu lidského snažení dobrat se tajemství života? Pro většinu lidí se pravda a význam skutečně skrývají za několika závoji. A tyto závoje si vytváříme sami. Jsou tkané ze strachu, hamižnosti a zejména nevědomosti. Ústřední dynamikou dějin není konflikt dobra se zlem, ale osvícení s nevědomostí. Když se člověk bez strachu vyvíjí, duchovně i filozoficky, tyto závoje postupně strhává, ačkoli političtí, náboženští i finanční vůdci (nalevo i napravo) se snaží vždy přijít s novými. LN Která z vašich knih se vám psala nejobtížněji? A když se ohlédnete zpět, kterou máte dnes nejradši? Nejobtížněji se mi psala má první kniha Další dálniční atrakce, a to už jen proto, že v historii literatury takovou knihu nenajdete - ať už to je dobře, nebo špatně. Vzhledem k tomu, že své knihy po uvedení na pulty knihkupectví už nečtu, tak se mi po takové době těžko říká, která z nich je má oblíbená. Ale měl jsem takový plán, že si ve stáří sednu, přečtu si všechno, co jsem za život napsal, a řeknu si, zda to za něco stojí nebo ne. LN Vím, že o sobě nerad mluvíte a na záložkách vašich knih se to životopisnými údaji zrovna nehemží, ale přesto - ví se o vás, že hodně cestujete, a tyto geografické znalosti pak ostatně využíváte v knihách. Proč je pro vás cestování důležité? Svět je kniha (a já jsem skutečně přesvědčen, že na jisté úrovni to skutečně kniha je) a ten, kdo nikam nejezdí, čte vlastně jen jednu stránku. Já chci z té knihy ale přečíst každé slovo. Kromě imaginace a smyslu pro humor musí mít spisovatel ještě jednu vlastnost, a to je zvídavost. Právě kvůli té zvídavost neustále cestuji po světě. LN Když už mluvíme o cestování, byl jste někdy ve střední Evropě, nebo dokonce v České republice? Ano, téměř hned po pádu Zdi jsem si v Berlíně půjčil auto a vydal se na cestu do České republiky, abych vzdal hold Kafkovi. Dodnes si živě vzpomínám na pohádkovou architekturu, nejlepší pivo na světě a na krásné ženy. Později se do Prahy odstěhoval můj syn a dva roky tu bydlel. Nejsem sice Žid, ale neustále se mi zdá o pražském židovském hřbitově a o dívce, která mi přinesla pizzu v jedné kavárně v Karlových Varech. LN Vy sám jste se ale narodil na jihu a nyní žijete v severozápadní části Spojených států, což zrovna není region, který by byl vyhlášený svým příznivým klimatem. To drsné podnebí vás přitahuje?Vím, že můj názor je menšinový, ale já si skutečně myslím, že klima kolem Seattlu je velice příjemné. Ostatně na Severozápadě jsem se usadil hlavně kvůli tomu počasí. Strašně rád pozoruji, jak matka příroda mění své nálady. Na těch dnech zahalených oparem a nočních mlhách je něco romantického. Drobný, vytrvalý déšť působí důvěrně, útulně, zamyšleně. Vede člověka k tomu, aby se obrátil dovnitř, k tomu co Jung nazýval „dnem duše“. Je takový prapůvodní, zároveň výživný a osvěžující, svým šamanským pláštěm zakrývá billboardy a tajnými jazyky člověku šeptá do ucha o primordiální podstatě věcí. LN Žádný autor nežije ve vakuu a žádný nechce být srovnáván s jinými autory, ale přesto se při četbě vašich knih nelze ubránit dojmu, že zejména co se týče myšlenek, které v románech rozvíjíte, máte blízko k jiným významným americkým autorům, jako je například Thomas Pynchon. Čtete své kolegy spisovatele? Jsou pro vás důležití? Máte pravdu, nežiji ve vakuu, ale bydlím v dosti odlehlém kraji, daleko od center literárního života. Nechodím na literární večírky ani na obědy s redaktory, nakladateli nebo jinými spisovateli. Vlastně osobně ani moc spisovatelů neznám. To je možná dobře, protože mi to zabraňuje přejímat myšlenky z druhé ruky, případně nějak lpět na kritickém či finančním úspěchu namísto na dílu samotném. Nicméně čtu jiné spisovatele a třeba Thomase Pynchona velice obdivuji, byť si upřímně nemyslím, že by naše díla měla mnoho společného. Vlastně ani nevím, zda ve Spojených státech jsou nějací autoři, s nimiž bych se mohl srovnávat. Spíše si myslím, že mám blíže k jihoamerickému magickému realismu. LN Vy jste na literární scénu vstoupil v sedmdesátých letech - myslíte si, že se role literatury v životech lidí za tu dobu změnila? „Odborníci“ nám říkají, že ve věku elektronických informací literatura mladé lidi už nezajímá, tedy zejména ne literatura v tištěné podobě. Jenomže kdykoli mám čtení nebo přednášku, vždycky se v publiku sejdou stovky mladých lidí - z toho si vyvozuji, že pokud dáte mladým knihy, které pro ně budou mít nějaký význam, budou je hltat. Souhlasím s tím, že mladé nezajímají špatná manželství, chatrné zdraví nebo životy právníků. A docela sdílím jejich averzi vůči těmto malým dramatům z rozhádaných domácností. LN A co tedy čtenáře zajímá? Často jsem říkal, že žijeme proto, abychom rozšířili svou duši, prosvětlili mozek a osvobodili ducha. To nemusí být nutně nějaká povinnost uložená vyšší mocí, nicméně spíše uvědomění, že my lidské bytosti jsme něco víc než chodící semena případně kráčející krabice vajíček usilující o zisk nějaké značně mlhavé odměny v budoucnosti. Pokud mé romány dokážou čtenáře přimět k tomu, aby se nějak popral s ... no, řekněme tomu „životní silou“, a to radostným, leč zároveň smysluplným způsobem (vtip a hravost hrají v tomto procesu klíčovou roli), pokud se mi nějak podařilo v něm probudit cit pro zázraky, pak mám pocit, že jsem si zasloužil prominentní místo na hostině bláznů - i když mým hlavním cílem bylo a vždy zůstane prosvětlit stránku knihy jazykem. LN Měl jste svého vlastního strejdu Moeho? Kdo vám dal poprvé napít piva? Byl jsem si svým vlastním Moem, svým vlastním potrhlým strýčkem. Já nepotřeboval, aby mě někdo uváděl v pokušení, vystačil jsem si sám. LN Je v dnešní bezpečné a příčetné Americe lehké vydat knížku o šestileté holčičce, která pije pivo? Nijak zvlášť lehké to nebylo, zato u toho byla spousta legrace. Oni tihle bezpeční a příčetní Američané, ať už tíhnou doleva, nebo doprava, vždycky potřebují pošťouchnout troškou svobody, kapkou „moudrosti bláznů“. Dělá jim to dobře. LN Políbila vás někdy víla? Ale samozřejmě. Stalo se mi to, když jsem ještě jako malý kluk seděl pod dubem. A od té doby jsem úplně jiný.
***
Profil
Tom Robbins
Patří ke kultovním autorům americké alternativy, považován je za poslední výhonek éry hippies, její rozvolněné, tolerantní a fantazijní atmosféry. Bývá řazen k literárnímu postmodernismu, ale z něj vyčnívá především vše prostupujícím smyslem pro humor, čtivostí a nadhledem. V jeho knihách se setkává drogová kontrakultura (znal dobře gurua LSD Timothyho Learyho) s principy buddhismu a šamanismu. Až na první do češtiny přeložený román I na kovbojky občas padne smutek (Votobia 1996) vyšlo osm dalších knih v nakladatelství Argo: Další dálniční atrakce, Zátiší s Datlem, Parfém bláznivého tance, Hubené nohy a všechno ostatní, V žabím pyžamu, Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé, Vila Inkognito, Pozpátku letící divoké kachny. V nejbližší době vyjde kniha poznámek a krátkých esejů P jako pivo.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor (*1974) je anglista a překladatel
