Těmito slovy charakterizoval Henry Ford na začátku minulého století počátek věku pásové výrobní linky neboli sériové výroby. Komunismus toto jemně modifikoval do tvaru „Můžete mít toaletní papír jakéhokoli druhu, pokud je to harmasan a je zrovna na skladě.“ (Ještěže bylo i Rudé právo.)
Nedostatkové byly i „normální“ (rozuměj Ladovy) vánočně-novoroční pohlednice, a tak když je člověk nesehnal, musel s povzdechem poslat ony „mdlé“ žánrové fotografie baňky na stromečku. Dnes můžeme koupit přehršel nejrůznějších přání; s rozmanitostí jídla evidentně roste chuť, a tak dostáváme nejen zajímavější péefka, dostáváme jich také víc. To nás ale nutí jich i více rozeslat, protože bychom vypadali jako sociální negramoti, kdybychom neposlali péefko někomu, kdo ho poslal nám. Horší by už snad mohlo být jen odeslat péefko tak pozdě, že to vypadá, že jsme ho poslali jen proto, že jsme od daného člověka dostali péefko jeho. A tak každoročně dochází k závodům o to, kdo pošle vánoční přání či péefko dříve.
Tohoto chování „posílám, protože posílá“ si všiml Thomas Schelling, ekonomický „nobelista“ z roku 2005, který se proslavil analogickou analýzou motivací dvou protihráčů (SSSR a USA) během studené války při rozhodování, zda zbrojit, či ne. Každá strana by raději nezbrojila a ušetřila si obrovské náklady, ale pouze za podmínky, že nebude zbrojit ani ta druhá strana. Kdyby si obě strany sedly ke kulatému stolu, což se nakonec pomalu dělo, mohly by se domluvit, že bude pro obě strany výhodné nemít drahý zničující arzenál (lze dokázat, že pro mě nemusí být optimální jej použít, ani když jej mám). Ačkoli to u nás (zatím?) nemusí být s péefky či vánočními přáními tak dramatické, s vánočními přáními v USA, kde Schelling působil, to dramatické je. Pokud u vás při vánoční návštěvě vaši přátelé neuvidí obývací pokoj doslova ověnčený obdrženými přáními na prádelní šňůře, nejste dostatečně „integrováni“ do společnosti.
Přání a teflon Jistě, závody ve zbrojení přinesly i celou řadu „prospěšných“ vedlejších efektů, například lety na Měsíc. Ty však zatím mnoho přímého prospěchu nepřinesly. Byl sice díky nim vynalezen teflon – ale létat na Měsíc je poněkud drahý způsob vynálezu nepřipalovacích pánví. Stejně můžeme říci, že si díky připsání osobního vzkazu na péefko alespoň udržujeme kontakt (a schopnost ručně něco napsat), ale dělat to zrovna v období předvánočního shonu je poněkud drahé. Ani z pohledu České pošty to není optimální čas. Zatímco přání k narozeninám jsou rovnoměrně rozprostřena během celého roku, vánoční přání ji zatěžují přesně v době, kdy má plné ruce práce s vánočními balíky. Proč si namísto při zimním slunovratu nevzpomenout na své blízké při letním? Přání a internet Hlavní vinu na zaneprázdněnosti pošty v době předvánoční ale samozřejmě nese internet a nákupy dárků na něm namísto v obchodech. Zároveň však internet zmírňuje náklady eskalace závodů v péefkování. Posíláme těch péefek sice více díky minimální ceně (stojí nás to vlastně jen čas), ale na svém „udržování kontaktů“ ušetříme. Je to tedy jeden ze způsobů, jakými internet zvyšuje naše štěstí, ačkoli snižuje HDP.
Protože HDP měří jen výrobu, kterou si někdo koupí v obchodě, spousta ručně vyrobených péefek však ani před internetem nebyla započítána do tohoto politiky tak oblíbeného indikátoru. Kdo je však vždy naměřil, byla OSA: když si vyrobíte vlastní péefko a pak jej jdete svým přátelům rozmnožit, díky automatickým poplatkům za kopírování z něj dostanou registrovaní umělci vánoční „přilepšení“, za které nakoupí více rohlíků, a HDP přece jen stoupne. Kéž vám i oni jednou pošlou své poděkování. Pour féliciter 2011.
***
Pokud u vás při vánoční návštěvě vaši přátelé neuvidí obývací pokoj ověnčený přáními, nejste dostatečně „integrováni“ do společnosti.
O autorovi| PETR BARTOŇ, Národohospodářská fakulta, katedra ekonomie S NADHLEDEM
