Údajně nejzásadnější hudební událost porevolučního rockového dohánění u nás. Rok 1994, Pink Floyd na Strahově! Poprvé a naposledy, jediná možnost, kterou čeští fanoušci měli. Mnozí ze 130 tisíc diváků tvrdí, že „nic většího u nás nikdy neviděli“. Značku Pink Floyd to ustanovilo jako zaručenou a vyhledávanou, jako synonymum nejvyšších rockových kvalit. A tak dnes lidé nepohrdnou ničím, co zaštiťuje. A když to má punc „největší a nejvěrnější“, může to být i revival band.
Minulou neděli tleskala obstojně naplněná ČEZ Aréna v Ostravě vestoje. Vystoupila zde sice jen revivalová kapela, zato však největší na světě. Tato skupina protinožců již dvacet let koncertuje s neautorským repertoárem, doprovázeným show patřící jiným umělcům. Když však nechá vylepit billboardy s podtitulem Best of the Wall Tour... & More, může být bez starosti. Lidé přijdou. Ze zvědavosti, z fanouškovské povinnosti, z nedostatku jiných příležitostí.
V čem se dva koncerty se stejně znějícím titulem lišily? Podobaly se vůbec nějak? Revivalová nápodoba nepřekročila svůj stín a zůstala jen odleskem podobným těm, jaké vrhala stříbrná koule za tónů podmanivého kytarového sóla v závěru Comfortably Numb.
Ani ohromit, ani fascinovat Zajímavě využity byly propracované emblémy plné symboliky, vycházející z designu přebalů jednotlivých alb Pink Floyd, které na projekčním plátně rámovaly internetovou adresu www.aussiefloyd.com. Zakomponování všudypřítomného klokana jim docela nápaditě dodalo pozměněné významy.
Tichounkou předehru převálcoval ostrý nástup rytmiky v militantním duchu. In The Flesh? - úvodní skladba watersovského opusu Zeď vpochodovala do hlediště. Půlkruh rámující pódium se rozzářil, stejně jako kruh na pozadí scény. Ucelený blok „ze Zdi“ se přehoupl až k hitové Another Brick in the Wall (part 2). Hala se dočkala, staří rockeři hřměli nadšením. Na plátně se v průběhu prvních skladeb odehrávaly digitálně animované sekvence, mající zjevně evokovat slavné animace Geralda Scarfea k filmu Pink Floyd The Wall (1982). Některé však připomínaly Scarfeovu drzou eleganci a naléhavost jen vzdáleně. Pouhou parafrází se stala zhruba polovina ze všech uvedených doprovodných animací.
Po zběžném přivítání následovala Learning to Fly. Hudebně strhávala, ale světel se jako by nedostávalo. Efekty zaznamenané na DVD Pulse byly naprosto nedosažitelné. Za předvedenou světelnou show by se nemusel stydět nikdo z české hudební scény. Ale s pouhými čtyřmi malými stroboskopy se dá jen gradovat - už ne ohromit nebo fascinovat. Všichni přítomní se octli na dohled pootevřeným dveřím. Škvírou se k nim jasně dostával zvuk i světelné záblesky Pink Floyd. Prostor se rozpínal, ale nakonec vše zůstalo za dveřmi.
Tempo bylo asi nejzávažnějším nedostatkem celkového vyznění. Důležitým charakteristickým rysem hudby Pink Floyd je její rezignace na zavedené časové členění rockových skladeb. Zvukové plochy předznamenávající nosná témata zbytečně nespěchají jen kvůli tomu, že někdo není zvyklý několik minut čekat, než se začne zpívat. Vše přichází v pravý čas. Hudba se posluchačům nepodřizuje, plyne po svém. The Australian Pink Floyd Show ale jako by neměli odvahu dostát osobitému tempu pravých Pink Floyd a raději spěchali uspokojit obecenstvo. Neudrželi vážnost, nepůsobili tak nedotknutelně.
Druhá půle byla přece jen tempově vyváženější, což bylo v pomalejších skladbách, které ji tvořily, důležité. Projekce provázející Shine On You Crazy Diamond (part 1) se vymanila z kruhového plátna a hvězdný prostor plynul na celém pozadí scény. Portrét Syda Barretta v jejím závěru nenechal nikoho pochybovat o tom, komu je skladba věnována, na koho se její text obrací. Nástup elektronických bicích Paula Bonneyho v úvodu Time byl snad lepší, než jak ho před rokem na pražském koncertě odehrál Watersův bubeník Graham Broad.
Postavit zeď Návrat k tématu zdi zprostředkovala jemná Goodbye Blue Sky, procítěná tak nějak napůl. Tíživá Empty Spaces uvedla energickou Young Lust. High Hopes byla největším zklamáním koncertu. Pouze syntezátorové odbíjení zvonu, ostře znějící kytary a neumělý zpěv snové skladbě sebraly veškeré vyznění a hloubku. Závěrem byla oblíbená Wish You Were Here, jejíž intro bylo pozměněno v jakousi australskou alternativu.
Po dlouhém potlesku se rozezněly tóny Comfortably Numb. Interpretace tohoto hudebního skvostu nebyla špatná. Jen oba vokální party neměly patřičnou sílu. Gradace bicí soupravou se zdála být zbytečná a závěr byl jaksi přetažený. A ani přítomnost stříbrné koule nepřiblížila vrcholné světelné a scénické efekty používané Pink Floyd. V Run Like Hell se vedle pódia zjevilo pověstné nafukovací prase, jeden ze scénických symbolů Pink Floyd. Nápadně připomínalo originální dekoraci.
Publikum aplaudovalo vestoje a působilo spokojeně. Vděčně přijalo revival band jako solidní příležitost k poslechu hudby Pink Floyd interpretované s nejvyšší snahou a zodpovědností. Přijalo příležitost připomenout si rok 1994, nahlédnout do pootevřených dveří, za kterými se proudy barevných světel proplétají pavučinou laserů, ze kterých se line skutečný zvuk Pink Floyd.
