Když se můj otec na stará kolena vyškolil na turistického průvodce, ukrutně trpěl, když si Češi v Taškentu nebo v Tbilisi stěžovali, že zase není řízek. Moji vtipní angličtí kolegové si rádi rýpnou, že čeští sportovci se po skončení kariéry vždycky vracejí domů: „Nemůžou žít bez knedlíků.“ Časem jsem si nechala vnutit, že Češi si potrpí na to svoje a cestují hlavně proto, aby se utvrdili, že doma je nejlíp a nejvíc tam chutná. Jenomže pak jsem byla svědkem toho, jak se chovají Angličani v Americe.
Oscar Wilde při jedné ze svých cest po Novém světě zaglosoval, že Američani a Angličani jsou dva národy, jež rozděluje společná řeč.
Angličané, kteří nežili v Americe, upřímně věří tomu, že Američani jsou jejich bratranci.
Národy z evropského kontinentu, přestože geograficky mnohem bližší, považují vesměs za podezřelé cizince, kteří si libují v nezdravém přetápění příbytků, jedí podivné věci a mají sklony k extremismu.
Většina Angličanů nenávidí americkou zahraniční politiku, ale k Američanům jako takovým cítí upřímnou sounáležitost, příbuznost. Koneckonců byli to oni, Angličani, kdo začali novodobou historii velkého kontinentu.
Ale od první minuty, kdy jsou Angličani nuceni žít americký každodenní sen, se v nich začne vařit krev. Zažívají šok, totální zradu. Nejenom že si rychle uvědomí, že Američani nejsou jejich příbuzní, ale jsou tak jiní a nepochopitelní, že ve srovnání s nimi frivolní Francouzi a poručníkující Němci připadají šokovanému Angličanovi blízcí, rodní, povědomí.
„Co je to za lidi? Řekne mi to někdo? Co je to za lidi!!!“ rozčiluje se jindy vyrovnaná lektorka z Londýna, když zjistí, že ve Washingtonu většina lidí nepoužívá varné konvice. K mému údivu pokračuje fantastickým výčtem výrazů, z nichž omezenci a hotentoti jsou jediné dva publikovatelné. Ještě neodpustitelnějším zločinem než to, že Američani nevstávají a nelehají s varnou konvicí, je fakt, že když si objednáte čaj, přinesou zvlášť horkou vodu a zvlášť zabalený pytlík s čajem. To je příklad primitivismu, přes který se Angličani nejsou ochotni přenést, a Američani, připišme jim to k dobru, nejsou ochotni změnit.
Dalším probuzením je americká byrokracie. Angličané jsou zvyklí, že na úřadech sedí super kvalifikovaní, univerzitně vzdělaní lidé, kteří dělají práci vesměs pod svou úroveň, protože můžou mít nekonečnou mateřskou dovolenou, flexibilní pracovní úvazek a solidní důchod. Na amerických úřadech sedí často lidé, kteří nejenom že na své úkoly nestačí, ale za to málo, co jim vláda platí, nemají ani snahu do nich proniknout a nepokrytě se zabývají vším možným, kromě toho, co mají v popisu práce. „Kde to jsme?!“ zuří Angličan, když se třetím měsícem marně snaží o řidičák.
Američané do všeho cpou cukr nebo tuk nebo obojí, přežírají se, všude jezdí autem, jsou primitivní (protože nepoužívají varnou konvici), nepijí dvacetkrát za den čaj a vůbec dělají všechno špatně. A co je nejhorší, mají úplně trapné předzahrádky: azalky, tráva a zase – symetricky – ó, jak trapné! – azalky. Američani se příšerně oblékají (New York se do Ameriky nepočítá), jsou směšně upjatí, nepijou, nekouří, nebaví se o politice, jsou v skrytu duše rasisti a z Angličanů mají mindrák. Proč by se s nimi normální jedinec měl vůbec bavit?! A tak se Angličani v Americe s místními skoro nestýkají. Druží se skoro výlučně mezi sebou a nejoblíbenějším tématem společenského večera jsou nové postřehy o tom, jak jsou Američani směšní a nemožní.
A tak to vesele trvá až do Angličanova návratu do Evropy. Doma je pak celý nesvůj a zoufale se mu po prostorné Americe a jejích nesnesitelných obyvatelích stýská. „Všichni jsou vždycky tak milí a tak hezky se k vám chovají a jsou tak staromódně způsobní – krása. S Anglií se to nedá srovnávat!“ Nicméně nic se nevyrovná pocitu úlevy, když se vracejí do svých vytahaných vlněných svetrů, zašlých, mechem obrostlých domů a hlavně k soukmenovcům, z nichž nikdo si nedělá hlavu z křivých a zašedlých zubů a jejichž nejčastější otázkou, která je fakticky větou oznamovací, je „Čaj si dáte“.
A takoví lidé mají tu drzost předhazovat nám lásku ke knedlíkům. Anastázie Harrisová, londýnská dopisovatelka Pátku
