Sledoval. Já se za to nestydím. Upřímný názor se dozvíte těžko a údaje o sledovanosti jsou jen čísla. Pro mě jsou nejcennější internetové databáze, u nás jasně vede ČSFD. Filmy na nich hodnotí velmi poučení diváci z věkové skupiny, která je tradičně nejvíc kritická, takže výsledné procentuální hodnocení beru jako přísnou podlahu. Díky anonymitě internetu se ti lidé mohou projevit upřímně, nemám k nim osobní vztah, a navíc dosahují velmi dobrých recenzentských schopností. Ve dvou třech větách vyhmátnou podstatu a dají vám to taky pěkně sežrat. A já se z toho učím. Nepatřím mezi režiséry, co točí filmy proto, aby si je doma pouštěli z DVD a bili se v prsa, že jsou velcí umělci. Moje touha je v dobrém smyslu komerční: aby moje věci byly co nejlepší a měly i hodně diváků.
* LN První díl Ďáblovy lsti jich přitáhl skoro 1,5 milionu...
Nejde ani tak o číslo sledovanosti: televize ji bude mít vždycky vyšší než kino, doma je to pohodlnější. Za to, že všechny filmy, co jsem pro televizi natočil, udělaly aspoň milion, nemůže nějaký Strach. U Ďáblovy lsti jsou za tím dvě věci. Detektivku lidi milovat vždycky budou, baví je. A ČT se tentokrát nevykašlala na propagaci a upoutávek běželo tolik, až jsem se styděl. Důležitější by pro mě spíš bylo číslo spokojenosti. Chtěl jsem natočit žánr, který bude trochu strašit, amy tvůrci od toho v závěru odstoupíme a řekneme, vždyť je to celé sranda! A právě s tím koncem se hodně diváků nepotkalo. Ale když hrajete pohádku pro dospělé, nemůžete chtít pragmatický konec. Možná jsem to měl od začátku hrát víc do humoru a připravit diváka na to, co ho čeká. V tomhle případě by bývalo mělo smysl udělat zkušební projekce. Nejsem génius, abych věděl, jak lidi zareagují. Člověk se zkrátka pořád učí stát se lepším vypravěčem.
* LN Jak se vám natáčelo v klášterech v Podlažicích a Broumově?
V Podlažicích dobře, jen jsme museli archeologické vykopávky „postavit“ jinde, než jsou ty skutečné. A Broumov, to je famózní architektura, tam se točí samo: kamkoliv postavíte kameru, je to hezké. Dostat se dovnitř nebylo tak těžké, protože jsem od začátku deklaroval, že budeme hrát podobnou hru jako Dan Brown se svou Šifrou mistra Leonarda, ale poctivě. Brown je podpásový, sahá na katolická dogmata. Hrát si na to, že Kristus spal s Marií Magdalskou a měl děti, to je i na mě jako liberálního katolíka husté. My se do církve, do dogmat ani ničeho svatého nenaváželi. Já se nestydím za to, že jsem katolík, a všude to říkám, takže nám benediktini Broumov zpřístupnili, a dokonce nám půjčili i kostýmy. Svatá církev římská ví, že bych jí nepodrazil nohy.
* LN Jak reagovala na vaši pohádku Anděl Páně, která tradiční „nebeská“ schémata pojímá s humorem?
Nejdřív nevěděli, jak se k tomu postavit. Ještě Stracha až tak neznali a nevěděli, že kope ve stejném dresu. Zvali jsme na premiéru kardinála Vlka, ale místo něj přišel jeho sekretář Tomáš Roule a ten se bavil královsky. Pan kardinál nám už pak přišel požehnat DVD a vahou své autority předešel případným reptalům. A třeba v olomouckém kněžském semináři se prý z Anděla Páně stal skoro kultovní film. Dominikáni zase hlášky z filmu občas použijí i v kázání. Možná v sobě obsahuje trošku toho, co nám katolíkům ještě schází a co mají Židé: umět si z našeho pojetí Boha udělat trochu legraci. Nikoli však z Boha samého.
* LN Skoro jako byste si v Ďáblově lsti chtěl udělat legraci zase ze Satana...
Ne, „Ďáblovka“ opravdu nemá žádné teologické hlubinné přesahy, to je skutečně jen žánrovka, která má bavit napětím. Nehledejme v tom žádné sdělení o Bohu, o světě. Snad jen bonmot, že ďábel se může ukrývat v každém člověku.
* LN Historici bouřlivě reagovali i na váš jiný televizní projekt, Operace Silver A, ve kterém jste si prý dovolil znevážit památku odbojářů za 2. světové války. Jak jste to vnímal?
Jako souboj idejí. Silver A je natočená podle pravdy. Jasně, dialogy v ložnicích a další věci jsou samozřejmě smyšlené, ale ten základ, že Freda Bartoš byl, jaký byl, šel proti všem pravidlům konspirace do rodného města, navštěvoval své příbuzné, balil holky - to prostě tak bylo. Mě ta reakce překvapila, až rozesmutnila. Přišla od lidí, kteří nechtějí vidět historii, jak se stala, protože jim to nevyhovuje: chtějí ty hrdiny, jak jich v národě už tak máme málo, stavět na piedestal. Na který pochopitelně patří, protože položili život za tuhle zemi. Nicméně oni ten piedestal chtějí stavět z polopravd, lží a zamlčování. Hrdina nebude větší hrdina, když o něm zamlčíme, že měl rád holky. Štvalo mě, že někteří „rychlošípáci“ chtějí vzývat hrdiny po bolševicku - mlžením.
* LN Velká většina vašich projektů včetně Operace Silver A a Ďáblovy lsti vznikla pro Českou televizi. Tu v poslední době stíhají kontroverzní kauzy, dlouhodobě pak pověst molocha na hliněných nohou. Jak se vám tam pracuje?
Teď mě oslovili z jedné komerční stanice, abych jim natočil detektivní seriál. Scénáře jsou hezké, ptám se - kolik na to máte dní? A paní dramaturgyně řekla - pět na díl. A já říkám - pět?! Vy už nedáváte ani polovinu nebo třetinu času, ale nabízíte jen čtvrtinu času potřebného k tomu, aby se to dalo natočit aspoň trochu koukatelně! Paní se prý líbily moje filmy jako BrainStorm a Silver A. Jenže proč: protože jsem měl aspoň nějaký prostor a čas na to něco předvést! V pěti dnech je jedno, jestli to budu točit já, vy nebo támhle číšník. Tím se vracíme k ČT. Přes všechny potíže, kdy úplně jednoduchou věc, která může být hotová za pět minut, řešíte týden, je to pořád prostor hřiště, kde můžu hrát relativně koukatelný fotbal. Mohl bych říkat, co všechno je tam blbě. Ale není srabské mydlit už tak dost namydlené schody televizi, kde může vzniknout něco solidního? Já si z těch věcí, co jsou špatně, snažím dělat legraci.
* LN Co třeba konkrétně je špatně?
Buďme soudní - v instituci, kde pracuje 1500 lidí, se vám samozřejmě občas stane, že levá ruka neví, co dělá pravá. Někdy máte pocit nekoncepčnosti. Smysluplný je třeba argument, aby vzniklo víc tvůrčích skupin. Ale hlavně - vždycky tu bude souboj tvůrčího a producentského přístupu. Já samozřejmě chci vždycky co nejlepší podmínky, oni to zase chtějí udělat co nejlevněji, aby ušetřili koncesionářům peníze. A mezi tím je nějaký kompromis. Tak dlouho tam musím asertivně chodit a říkat: hele, tohle, kluci, nenatočím za šestnáct dní. Jestli chcete, aby to bylo dobré, musíte dát aspoň dvacet. Oni - uvidíme až na poradě. Kdy je porada? Za týden. A za týden - my jsme na poradě mluvili s výrobním šéfem Myslíkem a on říká, že dá maximálně sedmnáct. Ne, kluci, i to je málo. Aspoň osmnáct, nebo nic. Ne, tak počkej, my mu to za týden na poradě teda řekneme... A co teď s tím? Mám řvát? Žalovat do novin? Je nezbytné naučit se ovládat svou netrpělivost. Režisér občas musí umět čekat, stejně jako když přijedete na natáčení a ono prší. Jenom Silver A mi ČT dvakrát odložila o rok. Můžu na to nadávat, ale jak to dopadlo? Ve finále jsme Silver A natočili a vyhrálo to čtyři Elsy. Je přirozené, že každý tvůrce toužící udělat ten nejlepší film má dojem, že mu pořád někdo hází klacky pod nohy, a začne emotivně hledat viníka. ČT je první na ráně a je módní si do ní s gustem kopnout. Ale nahlíženo pragmaticky - ČT je zatím stále jediné teritorium, kde televizní film můžete dovést k nadstandardnímu výsledku. Nemůžu se dočkat dne, až si diváci vynutí filmařskou kvalitu i na privátních stanicích.
* LN Takže váš projekt o bratrech Mašínech, adaptace románu Miloše Urbana Sedmikostelí i pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký jsou všechny plánované pro ČT?
Zdaleka ne všechno. Já se o producentskou stránku naštěstí vůbec nestarám. Nerozumím jí, jak se ukázalo na Andělu Páně, který pak Pavla Tomsová složitě doplácela ex post. Pohádka je u Přemka Pražského z Luxoru, a jestli ji domluví v ČT, nebo jinde, do toho se nepletu. Na Sedmikostelí máme práva napůl s Janem Mattlachem. To je takový můj evergreen: přestože je Urban fantastický a pro film vhodný autor, je zajímavé, že málokoho z producentů zatím zaujal. Já říkám, že z toho bude film jako Sedm. Oni, že prý je to moc složité. Bojí se toho. V televizi mi teď svěřili dvojdílný scénář o Janu Husovi od Evy Kantůrkové. Středověk se vším všudy, to bude drahé jako bejk. Je to plánované na příští rok, ale výše toho rozpočtu mi předem napovídá, že to bude alespoň třikrát odloženo. A v neposlední řadě si s producentem Jaroslavem Boučkem povídáme o druhém dílu prezidentských milostí.
* LN Tvrdíte, že vaše filmy nemají takovou sledovanost kvůli „nějakému Strachovi“. Režiséři většinou mívají větší ego. Nikdy jste si třeba nechtěl natočit celovečerák pro kina?
Chtěl a strašně po tom toužím. Ale plátno je pro mě posvátné, jako kostel. A člověk na něj musí přijít s něčím úplně stoprocentním. Spousta mých kolegů leze na plátno s věcmi, které jsou poloviční, nedodělané... Já takový být nechci. Možná pro kina za život natočím třeba jen tři filmy. Ale když už do toho bijáku vlezu, tak fakt chci, abych se za to nemusel stydět. Abych kritikům nenahrával zbytečně na smeč. Kino je samozřejmě taky o divácích: nepolezu tam s filmem, který nemá potenciál, aby na něj přišlo aspoň 200 000 lidí. I skvělé filmy jako Kdopak by se vlka bál v kinech dělají malá čísla. Ono se totiž mezi lidmi začne říkat, že na to nikdo nepřišel, to bude asi nějaký blbý. Navíc už nejsem famák, neumím točit jen tak někde sám s kamerou. Potřebuju producentské zázemí, abychom měli na světla, jízdu, aby tam byly základní řemeslně technické atributy, které dělají film filmem. Nechci točit na koleně a zaplácávat kina blbostmi. To si radši budu trénovat řemeslo v televizi. A to ego - já své jméno píšu vždycky až na konec titulků a vždycky stejně velkým písmem jako u toho posledního podržtašky. Vyjadřuju tím úctu všem svým spolupracovníkům. Nevnímejte to jako falešnou pokoru: já to takhle mám. Možná je to špatně, ale silné ego sluší líp ryze autorským režisérům a to já nejsem.
* LN Ta pokora je naopak sympatická a ctí film jako médium. Naučil jste se ji od Kachyni, Jireše a dalších režisérů, se kterými jste pracoval jako dětský herec?
Ano, možná je to duch původního Barrandova, kde jsem vyrůstal. To, jak má vypadat plac a jak se má režisér chovat ke štábu - to jsem asi opravdu okoukal z těch starých barrandovských dob od lidí jako Kachyňa, Jireš, a hlavně Zdenek Sirový. V tomhle jsem tradicionalista a konzerva. Stejně jako si zámek předávají knížata jedno po druhém a vědí, že ho mají svěřený jen na chvilku, stejně jako si truhláři předávají řemeslo z otce na syna, i filmařské řemeslo má nějaký vývoj a já jsem jen jeho článkem. Navíc mám pocit, že ta barrandovská tradice měla do sebe leccos dobrého. Zahrnovala kolegialitu, kterou dnes už skoro nevidíme. Režiséři na Barrandově spolu víc drželi, asi i proto, že byli shluknutí proti společnému nepříteli bolševikovi.
* LN Nezlobte se, ale i vy působíte jako hrdina z piedestalu, dušínovsky čistá postava oddaná filmu, tradici, hodnotám... Nebojíte se, že o vás lidé budou mít zkreslenou představu?
Já nejsem božskej člověk! To je blbost. Já mám takovou teorii. Jestli chci vyskočit vysoko, musím si i laťku nastavit vysoko. Sedm metrů o tyči v životě nepřeskočím, ale tím, že se o to snažím, možná skočím výš, než kdybych si laťku nestanovoval vůbec. To je podobné, jako když na veřejnosti řeknete, že jste katolík. Ono vás to sváže. Vy se najednou přihlásíte k nějakým hodnotám, a tak je musíte dodržovat. Všichni, kdo to o mně vědí, se tak stávají strážci mé morálky. Tohle mě kdysi naučil Karel Smyczek. Říkal: když děti běhají v parku po trávníku, kde se to nesmí, všichni si řeknou - no jo, děti. A když jedno z nich bylo ve filmu, vykřiknou - vidíte ho, sajrajta?! On si myslí, že když hraje ve filmu, může tady běhat po trávníku. Pro život je to trochu limitující, ale chodit po vymezených cestičkách má taky svoje kouzlo.
***
Díky anonymitě internetu se lidé mohou projevit upřímně. Ve dvou třech větách vyhmátnou podstatu a dají vám to taky pěkně sežrat. A já se z toho učím.
Jiří Strach (* 1973) se z dětského herce vypracoval na uznávaného televizního režiséra, jehož filmy pobírají náruče cen Elsa. Naposledy natočil detektivku Ďáblova lest.
