Ve stínu těchto diskusí však zůstává další, neméně podstatná otázka: Proč Češi po mnichovské krizi tak rychle zavrhli vše, k čemu se do té doby hlásili, tedy humanitní demokracii masarykovského typu? Proč začali budovat autoritářský stát, který výrazně omezil demokratická práva a začal diskriminovat Židy a Romy?
‚Československo se chtělo, mohlo, a proto i mělo bránit.’ Historici hodnotí odkaz Mnichova 1938 |
Odborníci, kteří se zúčastnili diskuse LN na toto téma, se nedokázali shodnout v otázce, zda byly autoritářské tendence takzvané druhé republiky spíše výsledkem tlaku zvenčí, nebo produktem domácího prostředí. „Druhá republika je především důsledkem Mnichova, dominantní je tlak zvenčí. Berlín diktuje a stupňuje své požadavky, český přínos nelze opomíjet, ale je až druhotný,“ říká historik Jaroslav Rokoský. Podle děkana Právnické fakulty UK Jana Kuklíka to však nekoresponduje s dobovými dokumenty.
„Ne že by Němci požadavky nepředkládali, ale pokud, pak abdikaci Beneše, odstranění jeho stoupenců z diplomacie, zásahy proti německým antifašistům a další mezinárodně politické či ekonomické požadavky. Ale zcela jistě nenadiktovali tu celou sérii protidemokratických opatření. Ten autoritativní režim, respektive celou řadu jeho prvků, si Češi do značné míry skutečně zaváděli sami,“ říká Kuklík.
Podle politologa Ondřeje Slačálka se za druhé republiky „naplno projevilo to, že velká část Čechů pokládala československý stát za projev sebeurčení Čechů a nebrali Židy jako sobě rovné občany“. Dobový český antisemitismus měl širokou sociální základnu. Židé byli vylučováni z profesních komor, což jim bránilo vykonávat lékařskou či advokátní praxi.
