27. září 2018 12:46 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

‚Československo se chtělo, mohlo, a proto i mělo bránit.’ Historici hodnotí odkaz Mnichova 1938

Československá armáda opouští po mnichovském diktátu město Fulnek. Na domech... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Československá armáda opouští po mnichovském diktátu město Fulnek. Na domech... | foto: Foto: archiv Vojenského historického ústavu Praha

PRAHA V sobotu uplyne 80 let od podpisu Mnichovské dohody, která je často prezentovaná jako „Mnichovská zrada“. Už od jejího podepsání se však nad tehdejším řešením objevovaly pochybnosti. Měli jsme se bránit? Jakou bychom měli šanci? Server Lidovky.cz se na tyto otázky v anketě zeptal českých historiků a autora románu o alternativním vývoji událostí.

Touto dobou před osmdesáti lety vrcholila od té doby poslední kompletní mobilizace českých ozbrojených sil, která byla vyhlášena 23. září ve 22:20 a skončila o šest dní později. Československo tak tehdy reagovalo na bezprostřední ohrožení nacistickým Německem pod vedením Adolfa Hitlera. Národ připravený na boj však nakonec musel zbraně odložit. Rozhodnutí politické reprezentace podepsat Mnichovskou dohodu totiž fakticky znamenalo kapitulaci.

Už na základní škole píšou děti na hodinách dějepisu eseje o tom, zda se mělo v roce 1938 Československo bránit německé agresi. Rok 1938 zkrátka zůstal v české duši celkem pochopitelně spojen s nepříjemnou pachutí porážky bez jediného výstřelu a především často opakovaným pocitem křivdy ze zrady od našich spojenců. Jenže existovala skutečně možnost efektivně se bránit? A co by to změnilo?

Adolf Hitler při prohlídce jednoho z objektů československého lehkého opevnění...
Československé vojsko opouští pohraniční oblast po záboru. 3.10.1938

Že na tyto otázka neexistuje jasná odpověď, se shoduje většina historiků. „Historik nemá operovat s pojmem kdyby. Pokládal jsem sice tyto otázky studentům, ale nikam to nevedlo. Nerozhodnutý spor o to, zda se bránit mělo, či ne, trvá už 80 let,“ vysvětluje historik Miloš Trapl z Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Ostatně, jak upozorňuje Tomáš Dvořák z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, už otázka, zda bychom se bránili „my“, není zcela správně. „Ta otázka je položena ahistoricky. ‚My‘ jsme tehdy nežili a nemuseli se rozhodovat a tehdejší aktéři zase neměli naši historickou zkušenost,“ upozorňuje Dvořák.

Prolévat, či neprolévat krev?

Ačkoli skončil tlak nacistického Německa de facto českou kapitulací, podmínky pro odpor tady existovaly. „Československo disponovalo bojeschopnou a dobře připravenou armádou, která se mohla opřít o velkou a zřejmě neopakovatelnou oporu české i slovenské veřejnosti. Ke svým útvarům koneckonců narukovalo
téměř 90 % sudetoněmeckých záložníků. Československo se chtělo, mohlo, a
proto i mělo bránit,“ myslí si Miroslav Breitfelder z katedry historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni.

Ještě ráznější názor má spisovatel Jan Drnek, který je autorem románu Žáby v mlíku, v němž popisuje svou verzi alternativní historie roku 1938 v případě, že bychom se rozhodli bránit. Mělo se podle něj Československo zachovat jinak? „Samozřejmě. Zcela jasně to vyplývá ze srovnání s Polskem, které bylo celou válku brané jako válčící mocnost. A proč? Protože vláda ani velení armády nikdy nekapitulovalo, jen odešly do zahraničí. Kapitulovaly jen některé obklíčené jednotky. Proto Polsko vedlo až do roku 1945 válku, zatímco my to vzdali a přestali tak existovat. Podle toho se s námi poté také jednalo,“ soudí Drnek.

Jenže akademici neopomínají připomenout také cenu, za jakou by země proti nacistické agresi se zbraní v ruce povstala. „Ztráty na životech by byly obrovské a s obnovou Československa v hranicích z roku 1937 nepočítali ani jeho podporovatelé,“ upozornil historik Breitfelder.

„Normální bylo se bránit, ale ptejme se spíš, jak a proč se stalo, že jsme se nebránili,“ nastoluje otázku Dvořák z Masarykovy univerzity.

Německá převaha? Malá, možnosti tu byly

Na tom, jaké možnosti situace roku 1938 Československu skýtala, se ale odborníci jednoznačně neshodují. Podle historika Dvořáka byly značně omezené. „V momentu uzavření mnichovské dohody stálo Československo proti agresi zcela osamoceno a izolováno, s nepoměrně menším vojenským potenciálem, než jakým disponoval agresor, a s armádou, která byla moderní více v plánech než v realitě. Země se nacházela v zoufalé strategické situaci. Vojensky šlo o situaci zcela srovnatelnou se zoufalou situací Polska v září 1939,“ vypočítává historik z Masarykovy univerzity. Ani podle Miroslava Breitfeldera „nebyly šance osamoceného Československa na delší úspěšný odpor velké, ačkoli převaha Wehrmachtu nečinila údajně nutných 3:1 pro útočníka“.

„Neexistovaly varianty odporu z vojenského hlediska. Byli jsme bezprostředně svázáni smlouvami s velmocemi, především s Francií, méně pak s Británií. Kolaps mezinárodního systému pak znamenal, že jsme zkolabovali i my, důvody tedy byly politické. Vojensky vzato by to bylo asi docela drsné, dle mínění našich vojáků navíc nevyhratelné,“ doplňuje Michal Stehlík z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Spisovatel Drnek to vidí zcela opačně. „Možnosti byly rozsáhlé. Osobně jsem přesvědčen, že by na nás Wehrmacht vykrvácel a vedlo by to v Německu k převratu proti Hitlerovi. Nehledě na to, že mohlo dojít i k ofenzivním akcím ze strany československé armády, Němci by totiž likvidovali nanejvýš tak civilní cíle. Navíc měli zásoby leteckých bomb tak maximálně na 14 dní. Také jim chybělo 90 % mazadel, takže by se jim zadřely motory, bez toho se válčit nedá. Všechno to byl takový velký německý bluff, který každý spolkl i s navijákem. I přesto, že na to naše rozvědka upozorňovala,“ vysvětluje autor románů z alternativní historie.

Jenže politické okolnosti úspěšnému československému vzdoru nenahrávaly. „Politická situace byla ještě mnohem horší. Byla zde silná pátá kolona Sudetoněmecké strany, ovládající až na 90 % německého obyvatelstva. Na Slovensku byly značné separatistické tendence. Navíc nás chtělo napadnout i Polsko a Maďarsko. Evropské velmoci nás odepsaly v Mnichově, USA válku nechtěly, Sovětský svaz, který také neměl zájem na válce, požadoval jednání Společnosti národů, které by trvalo více než rok. A navíc neměl s námi společné hranice,“ popsal serveru Lidovky.cz historik Trapl z olomoucké univerzity.

Hrozbu napadení nejen Německem, ale také Maďarskem a Polskem, ve svém díle reflektoval také spisovatel Drnek. „Maďaři měli velice slabou armádu, se kterou by si naše jednotky na Slovensku poradily, v Podkarpatské Rusi jsme navíc měli výcviková střediska. V případě Polska by nám zase pomohly politické okolnosti. Stalin Polákům hrozil invazí, pokud vůči nám budou postupovat agresivně. Po polském útoku, který bychom díky opevnění zvládli, by tedy následovala sovětská invaze do Polska a následné překročení polských hranic ze strany nacistů,“ líčí spisovatel dle svého úsudku hypotetický scénář vývoje dalších událostí, který zapracoval do svého románu.

Trauma zapsané v DNA české duše

„Dopady byly fatální a dlouhodobé. Podřízení se Mnichovu zpochybnilo legitimitu státu do té míry, že se jeho anulování a ‚odčinění‘ stalo v pravém slova smyslu posedlostí zdejší politiky, jíž bylo možné mnoho věcí obětovat. Šlo o klíčový historický moment, od nějž se odvíjelo, jaký směr si Československo a jeho obyvatelé zvolí po druhé světové válce. Pocit kapitulace byl těžko stravitelný, východiskem se stal mýtus o zradě a o tom, že o ‚nás‘ rozhodují jiní. Tento pocit se v kolektivní paměti hluboce usadil a dodnes nám podle mého názoru znesnadňuje převzetí spoluodpovědnosti za svět kolem nás,“ popisuje jizvy na hypotetické duši českého národa historik Tomáš Dvořák.

„Důsledky byly katastrofické jak po stránce ztracených území a možností obrany, tak po stránce morální. Myslím, že to na dlouho otřáslo celým národem a jisté důsledky pociťujeme dodnes,“ dodává k tomu Miloš Trapl.

I podle Jana Drnka byl efekt kapitulace drastický. „Bylo to naprosté zlomení páteře. Dvacet let se tady lidem slibovala samostatnost, hlásalo se, že už do sebe nenecháme kopat a že Češi a Slováci ukážou světu, co je dobré. A najednou to někdo vzdal bez jediného výstřelu. Na podzim 1938 měli například Poláci ještě horší armádu než my a přece se bránili, jejich armáda bojovala až do konce války doma i v exilu,“ řekl serveru Lidovky.cz spisovatel.

„Selhání politického vedení československého státu v roce 1938
předznamenalo nejen rozklad demokratické republiky i pozdější okupaci českých zemí, ale i převzetí moci komunisty v roce 1948 a další okupaci Československa o dvacet let později. Míru zoufalství, zklamání i beznaděje si lze jen stěží představit,“ přitakává Miroslav Breitfelder.

Podle Tomáše Dvořáka navíc trauma z roku 1938 hraje svou roli i v dnešní době. „Aktuálně jde například o spoluzodpovědnost za osud evropského projektu. Také mylná, ale stále vlivná představa, že Československo bylo po válce ponecháno v domnělé sovětské sféře vlivu, vyplývá zřejmě z mnichovského traumatu. Relevantní je také otázka, jak se stopy Mnichova projevily v přechodu od Pražského jara k normalizaci,“ uzavírá historik.

Michal Bernáth

Autor

Michal Bernáthmichal.bernath@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz