5. srpna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Zkoušeli hladoví a vyčerpaní. Requiem židovského sboru v Terezíně nechalo nacisty v němém úžasu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Hřbitov u Terezínského památníku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hřbitov u Terezínského památníku. | foto: Lidové noviny

TEREZÍN/PRAHA/NEW YORK V koncentračním táboře v Terezíně fungoval po několik měsíců pěvecký sbor tvořený místními vězni. Po náročné práci a v příšerných podmínkách se místní židé učili zpívat působivou skladbu Requiem od Guiseppe Verdiho, aby mohli svým věznitelům demonstrovat akt vzdoru. Píseň byla totiž slibem pomsty a na nacistické pohlaváry silně zapůsobila.

V létě roku 1944 pozvali nacističtí pohlavárové včetně Adolfa Eichmanna do koncetračního tábora v Terezíně představitele Červeného kříže. Jejich návštěva byla pečlivě naplánována. Do zahrad byly vysázeny nové květiny, budovy byly restaurovány, ulice uklizeny. Tisíce vězňů byly deportovány na východ, aby tábor nepůsobil přecpaně.

Složitě zinscenovaná prohlídka se konala třiadvacátého června, ve stejný den, kdy probíhal koncert sboru místních vězňů. Jeho dirigent Rafael Schächter se rozhodl zahrát Requiem od Giuseppe Verdiho. Příběh terezínského sboru přiblížil americkým čtenářům ve čtvrtek server Wall Street Journal.

„Když hudba dohrála, nacisté jen potichu seděli,“ vzpomíná šestadevadesátiletá Zdeňka Fantlová, přeživší z Terezína. „Pak Eichmann zamumlal: zajímavé, velice zajímavé. Následně se sálem začal nést nervózní potlesk. Nacisté přemítali, proč si židé vybrali zrovna křesťanskou modlitbu za mrtvé. Schächter ovšem měl své důvody.“

Nic nezůstane nepotrestáno, slibovali zpěváci

Verdiho téměř devadesátiminutová skladba má strašidelný nádech – evokuje oheň a vztek, slibuje posmrtné potrestání a varuje před Božím hněvem. Zatímco jiné písně podobného ražení znepokojující biblická témata opomíjejí a soustředí se spíše na věčný klid a odpočinek, Verdi naopak zdůrazňuje soud, spravedlnost a pomstu. V textu je několikrát zopakována apokalyptická hymna Dies Irae: „Soudce zasedat až bude, zjeví se, co skryto všude. Bez pomsty nic nezůstane.“

Dirigent a skladatel Rafael Schächter.

Rafael Schächter.

„Podle Rafaela jsme měli nacistům zazpívat to, co jsme jim nemohli říct,“ vzpomíná pětadevadesátiletá Marianka Mayová, jedna z přeživších, která zpívala v Schächterově sboru. „Latinský text jim připomínal, že existuje soudce, jemuž se jednoho dne budou zodpovídat.“

Terezín byl ghettem a koncentračním táborem v nacisty okupovaném Československu. Obvykle v něm přebývalo kolem 60 tisíc vězňů, z nichž většina byla následně deportována do vyhlazovacích táborů v Treblince či Auschwitzu. Stal se rozcestníkem i pro židovskou intelektuální elitu – významné politiky, hudebníky i akademiky. Napříč zoufalství v něm proto rozkvétala kulturní scéna. Mezi místními ubikacemi se odehrávaly přednášky, koncerty a divadelní představení.

Podvyživenost, vyčerpání, tvrdá práce

Na jaře roku 1943 se český dirigent Schächter, který vedl místní pěvecký sbor, rozhodl naučit své žáky Verdiho Requiem. „Na jedné ze zkoušek nám oznámil: Mým snem je vystoupit s velmi výjimečnou skladbou od Verdiho, kterou na místě, jako je toto, ještě nikdy nikdo nezpíval,“ vzpomíná Mayová.

Nebylo to jednoduché, protože sbor čelil mnoha obtížím. S transportem do Osvětimi v září roku 1943 zmizelo téměř všech 150 členů. Schächter tak musel začít znovu, s novými zpěváky. Sbor měl jen jedny noty, které dirigent do tábora musel propašovat, a skladbu se učil z odposlechu. Jediným doprovodem zpěváků bylo piano. Po dnech strávených tvrdou prací, podvyživení a vyčerpaní, se vězni snažili vypořádat s jednou z Verdiho nejobtížnějších kompozic.

Murry Sidlin, který vyučuje dirigování na Americké katolické univerzitě, nemůže Schächterovu úspěchu uvěřit. „Requiem už jsem dirigoval po celém světě. Některé jeho pasáže jsou zrádné a velmi obtížné. Dirigovat ho je dostatečný úspěch i za dobrých podmínek – když jsou zpěváci zkušení, odpočinutí a zdraví. Requiem od vás vyžaduje veškeré soustředění a energii. Chodit na zkoušky po hrnku ovesné kaše a dni stráveném otrockou prací... Nechápu, jak to dokázali.“

‚Zachránilo to mou duši‘

„Být ve sboru nám poskytlo skvělou příležitost myslet na další zkoušku, na další vystoupení. Připomínalo nám to, že pocházíme z normálního světa. Zachránilo to mou duši. Přežila jsem válku a pořád ji mám,“ vysvětluje Mayová.

Mezi zářím 1943 a červnem 1944 měl sbor 16 vystoupení. Sedmnáctého října 1944 pak téměř celý sbor včetně dirigenta odvezl transport do Osvětimi. Cestou do tábora seděla Fantlová naproti Schächterovi. „Do jednoho vozu nás zamkli asi 130,“ popisuje. „Dveře nešly otevřít a nebyl tam žádný vzduch. Cesta trvala tři dny a nikdo z nás nevěděl, kam jede.“

Fantlová vzpomíná, jak si Schächter vytáhl z ponožky konzervu sardinek a požádal ji, aby zamíchala její obsah. „Tohle bude mé poslední jídlo,“ řekl jí. „Říkala jsem si, že je tak trochu pesimista. Ostatně, nevěděli jsme, co bude dál – nemuselo to být až tak hrozné,“ popisuje Fantlová.

Schächter nakonec zahynul během pochodu smrti na jaře 1945, jen měsíc před osvobozením Československa. Ze 150 tisíc terezínských židů jich do konce války přežilo pouze 17 tisíc.

Pro terezínský sbor byl zpěv Verdiho Requiem aktem morální rezistence. Místní vězni projevili vzdor vůči věznitelům a vzepřeli se svému osudu. „Zkoušeli jsme, aniž bychom měli dostatek jídla, oblečení a spánku,“ říká Mayová. „Ale ti, kteří byli ve sboru, měli důvod zůstat naživu.“

  • 0Diskuse




Feel Eco – Přírodní produkty nejvyšší kvality pro péči o tělo i domácnost
Feel Eco – Přírodní produkty nejvyšší kvality pro péči o tělo i domácnost

Děti jsou to nejdůležitější, co v životě máme. Pro mnohé z nás se staly motivací pro odpovědnější jednání. Jak napsal autor Malého prince, Antoine de Saint-Exupéry „Zemi nedědíme po předcích, ale vypůjčujeme si ji od našich dětí.“ Nadčasový citát krásně vystihuje základní principy, kterými se řídí břeclavská značka Feel Eco.