21. srpna 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nacisté v ní vyráběli zbraně. Příběh tajné podzemní továrny Richard může opět ožít

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Podzemní prostory tajné nacistické továrny Richard. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Podzemní prostory tajné nacistické továrny Richard. | foto:  František Vlček, MAFRA

LITOMĚŘICE Chlad a tma pronikají malým čtvercovým okénkem v betonové zdi. Tajemno více než tří desítek kilometrů podzemních chodeb láká už před samotným vstupem. Prostory tajné továrny Richard u Litoměřic, v nichž během nacistické okupace zemřelo kolem čtyř tisíc vězňů, totiž skýtají stále nezodpovězené otázky.

Středem rozšířené štoly vyztužené betonem se táhne jedna z původních úzkokolejných drah. Na zemi se místy povalují roztrhané šoulky donaritu (důlní trhaviny) a vzduchem se ze ztrouchnivělého sudu šíří štiplavý zápach hydroizolace. Snad jen barevné graffiti, které v téměř každé chodbě „zdobí“ vápencové stěny, do prostředí někdejší nacistické výrobny zbraní nezapadá.

„Přestože je vstup do továrny zakázaný, chodí do ní spoustu lidí. Ti, které toto místo a jeho historie zajímá, by tolik nevadili, problémem jsou vandalové, kteří jej ničí,“ říká provozovatel internetových stránek o Richardu a místní badatel Roman Gazsi.

Sám se řadí mezi ty, kteří prostory pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří prošli křížem krážem a strávili v nich stovky hodin. Poprvé je navštívil jako malý kluk se svým dědou zhruba před 40 lety. Tak jako on zná zdejší podzemí málokdo.

Historie tajné továrny Richard se začala psát již v polovině 19. století, kdy na jejím místě vznikaly základy podzemních štol pro těžbu vápence. Soustavu tří vápencových lomů pak za druhé světové války nacisté přestavěli na utajenou fabriku, v níž vyráběli součástky do zbraní.

„Němci se k takovému kroku odhodlali z prostého důvodu: na povrchu se jejich továrny stále častěji stávaly terčem bombardování, kdežto v podzemí je v té době nepřítel takřka nemohl zničit,“ líčí Gazsi. Po celém území Třetí říše jich bylo roztroušených kolem čtyř stovek. V Československu se jich nacházelo pár, přičemž Richard byl bezpochyby tou největší.

Původní stůl z doby okupace utopený v jednom z mnoha vytopených prostorů.
Označení chodby.

Jeho podzemní prostory dosahují celkové délky přes 30 kilometrů. „Objekt měl mimo jiné vlastní průmyslový vodovod natažený z řeky Labe, dálkový rozvod vysokého napětí či plynovou přípojku až z města Most,“ vykládá badatel.

S výstavbou továrny začali nacisté v polovině roku 1944, dokončit ji se jim ovšem úplně nepodařilo. A to i přesto, že do práce bylo denně nasazeno přes tisíc civilních zaměstnanců a dalších čtyři tisíce vězňů z litoměřické pobočky koncentračního tábora Flossenbürg a nedaleké věznice gestapa v Terezíně. Na vše dohlíželo ozbrojené komando SS.

Pohřebiště čtyř tisíc vězňů

Výzva čtenářům

Našli jste doma poválečné fotografie z Richardu nebo nedalekého zámečku Pfaffenhof a chcete se o ně podělit? Pošlete nám je na robert.sattler@lidovky.cz.

Naposledy dělníci udeřili do vápence 4. května 1945, přičemž dokončení bylo naplánováno na srpen téhož roku. Na stavbě se dohromady podílelo zhruba 18 tisíc vězňů, z toho čtyři tisíce následkům tvrdé dřiny podlehly.

Ti, co přežili, se mohli noc po závěrečných pracích těšit překvapivě příjemnému příkazu. „Předstoupili před velitele, který jim oznámil, že válka skončila a mohou se rozejít,“ vypráví Tomáš Rotbauer, někdejší dlouholetý litoměřický strážník a znalec místní historie. S velkou pravděpodobností se tak jednalo o jediný tábor, který nacisté rozpustili dobrovolně před tím, než by jej osvobodila spojenecká vojska.

Největší sál, který továrna Richard ukrývá.

O dva dny později se Němci pokusili továrnu na poslední chvíli vyhodit do povětří. Jejich plán ale údajně zmařil polský dělník Pawel Spojda, jenž měl přeseknout elektrické vedení.

„Odstraněním rozbušek a náloží byl po válce pověřen štábní kapitán Josef Růžičkai. Z místa bylo odvezeno celkem na 30 tun nebezpečného nákladu,“ popisuje Gazsi, podle něhož je prokázáno, že odpáleny měly být rovněž litoměřický most a jez na řece Labe. Nestalo se a tak mohla být v dolech po válce obnovena těžba vápence.

Richard jako úložiště radioaktivního odpadu

V první části rozsáhlého podzemního komplexu, označovaného jako Richard I., vyráběli nacisté především součásti spalovacích motorů do tanků. Nejrozlehlejší sektor továrny je zároveň jediný, v němž se v současné době lze – ačkoliv nelegálně – procházet. Zatímco Richard II. slouží státu jako úložiště nízkoradioaktivního odpadu (například ze zdravotnictví), štoly Richardu III. jsou nejspíš již natrvalo zavalené. A chodeb, které chátrají a postupně se hroutí, stále přibývá.

Prostory pod Radobýlem a Bídnicí jsou považovány za nejnebezpečnější podzemí v Česku. Vstup do objektu je proto zakázaný. Přesto mnoho lidí nařízení nerespektuje. Sem tam někdo dokonce v labyrintu chodeb zabloudí, snad nejznámější je příběh dvou studentů ze Slovenska, kteří se ztratili roce 1978.

Chodba v tajné podzemní továrně Richard.

„Byli tehdy na Litoměřicku na letní brigádě. Do Richardu se vydali pouze s papírovými loučemi, které jim po pár metrech pochopitelně zhasly. Jeden z nich vzápětí spadl do vody a tak ze strachu, aby se jim ve tmě nic nestalo, zůstali raději na místě. Banští záchranáři je našli po dvou dnech,“ vypráví Gazsi.

Tajemné fotografie z Ruska

Do útrob továrny lze přitom nahlédnout i bez riskování života. Na internetu existuje virtuální prohlídka, která na dvou tisících fotkách mapuje téměř osm kilometrů chodeb.

Na rozdíl od snímků ze současnosti, jichž jsou internet a archivy plné, z období okupace se na českém území žádné fotografie nedochovaly. „Podle výpovědí pamětníku přitom Rusové nechali krátce po skončení války celou továrnu fotograficky zdokumentovat. Jenže fotograf byl při práci kontrolován a všechny vyvolané fotografie a negativy musel odevzdat,“ přibližuje Rotbauer, jenž o lokální historii napsal několik knih.

Středem rozšířené štoly vyztužené betonem se táhne jedna z původních úzkokolejných drah. Na zemi se místy povalují roztrhané šoulky donaritu (důlní trhaviny) a vzduchem se ze ztrouchnivělého sudu šíří štiplavý zápach hydroizolace.

Při pátrání v archivech nyní narazil na stopu, která ukazuje, že by se tyto fotky mohly nacházet v Moskvě. Rád by se tak do Ruska vydal a zmiňované snímky přivezl zpět.

„Pomohlo by to odhalit mnoho záhad, které se s Richardem pojí. Fotky by mohly ukázat, jaké konkrétní strojní vybavení a materiál nacisté používali. Hlavně by ale dost možná vysvětlily, proč jsou některé štoly uměle zavalené,“ vysvětluje Rotbauer s nadšením.

Kam se poděl nacistický archiv?

Obestřena tajemstvím je převážně levá část Richardu I. „Existuje několik teorií o tom, jak byla zavalena. Jedna říká, že ji z bezpečnostních důvodů po těžbě v 60. letech zasypala Čížkovická cementárna. Podle další to byli vojáci nedaleké vojenské posádky nebo samotní nacisté, kteří tak chtěli ukrýt, či spíše zničit, nacistický archiv obsahující citlivý materiál gestapa.“

Ten byl od roku 1943 uložen v blízkém Terezíně, kde byla také jeho část o dva roky později spálena. Co se ovšem stalo s jeho druhým dílem, dosud není známo. Názor, že by mohl být uložený v Richardu, přetrvává mimo jiné i proto, že před koncem války bylo v Terezíně zahlédnuto několik nákladních aut. Ve stejném období byla podobná vozidla spatřena také před Richardem. Svědectví popisují, jak jejich náklad zmizel kdesi v útrobách továrny.

Objevují se též historky, že v Richardu by se mohlo ukrývat devět tun nacisty uloupeného belgického zlata, Roman Gazsi ovšem taková slova považuje za nesmyslná. „Jestli tady někdy skutečně bylo, tak ho odvezli Rusové,“ bere naději hledačům pokladů.

Tomáš Rotbauer by pro svou myšlenku cesty na východ rád získal podporu ministerstva životního prostředí, pod nějž většina bývalého dolu spadá. Výjimku tvoří vybetonované vstupní prostory spravované Památníkem Terezín. „Rád se s ním do 14 dnů potkám. Popovídáme si a pak se k tomu vyjádřím,“ nebrání se setkání ministr Richard Brabec.

V budoucnu by chtěl Rotbauer vytvořit továrně muzeum, aby se obětem, které v ní zahynuly, dostálo důstojného pietního místa. „Graffiti a černé skládky Richarda zneucťují, takto bychom se k němu chovat neměli,“ nelíbí se mu.

Litoměřická radnice si v minulosti pohrávala s myšlenkou, že by továrnu bezpečně zpřístupnila veřejnosti. Projekt však zabrzdila jeho finanční náročnost. Sanace alespoň části Richardu by obec vyšla na stovky milionů korun. Zároveň by také vedla ke zničení jeho charakteru.

  • 1Diskuse


Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky