Mám před sebou fotografii pořízenou 18. ledna 1942 před plzeňskou sokolovnou, kde se místní Židé museli shromáždit před odjezdem do koncentračního tábora v Terezíně (snímek uveřejňujeme - pozn. red.). V první řadě zástupu, na nějž dohlížejí němečtí vojáci, stojí muž, žena, holčička a dívka, všichni s cedulkami na krku či na kabátě. Podle čísel, která jsou na cedulkách napsána, víme, že na snímku je rodina dělníka Oty Rosenbauma. Bylo mu necelých 49 let. Jeho ženě Charlotě bylo 47, starší dceři Heleně 15 a nejmladší Erně 6. V Terezíně zůstali do 9. května 1942, kdy byli transportem Ax odesláni do vyhlazovacího tábora Sobibor. Matka s dcerami zahynula ještě v den příjezdu v plynové komoře, otec byl poslán na nucené práce, ale ani on válku nepřežil. Poslední zpráva o něm je z vyhlazovacího tábora Majdanek ze 7. července 1942.
Kdyby děti manželů Rosenbaumových zůstaly nějakým zázrakem naživu, mohly možná být ve svém vysokém věku svědky „protestního pochodu za svobodu slova“, ohlášeného do Plzně na 19. ledna pravicovými radikály. Z dostupných prohlášení organizátorů a jejich sympatizantů je zřejmé, že akci je třeba vnímat v přímé souvislosti se zmařenou neonacistickou provokací 10. listopadu v Praze. Zde měl antisemitský pochod časově souviset s výročím říšského pogromu z roku 1938, v Plzni spadá do období vzpomínky na tři židovské transporty z Plzně a okolí. Z více než 2600 osob, deportovaných odtud mezi 18. a 26. lednem 1942, jich nepřežilo téměř 2500.
Ohavná důslednost radikálů Pravicoví radikálové jsou ohavně důslední ve svém pokusu dehonestovat židovské oběti nacistického režimu, ale jsou současně důslední i ve své snaze politicky posilovat. V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, se píše, že „právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu.“ Pokud pravicoví extremisté svou akci v Plzni uskuteční, znamená to, že není v rozporu s uvedeným ustanovením, že toto urážlivé gesto je slučitelné s demokratickým právním systémem. Další krok radikálů bude nutně následovat: Pokusí se proniknout na politickou scénu coby jedna z politických alternativ a antisemitismus by přitom nemusel být na překážku.
Organizátorem plzeňské akce je Václav Bureš, o němž je známo, že má blízko k neonacistické scéně. K účasti na pochodu zve mimo jiné Národní odpor, označený na vlastních webových stránkách ústy svého stoupence za „hnutí aktivistů, které spojuje stejná, v tomto případě národně sociální ideologie“. Na tom samém webu se objevila výzva, aby „kamarádi a kamarádky“, kteří vlastní zbrojní průkaz, zažádali o povolení mít zbraň na shromáždění s sebou. Plzeňské magistrátní úředníky to však z byrokratického poklidu nevyrušilo, přestože měli k dispozici precedentní usnesení Nejvyššího správního soudu k pražské demonstraci, přestože obdrželi i zamítavé stanovisko policie. Jak bývá na úřadech zvykem, převládá alibismus, nerozhodnost, neochota jednat samostatně a nést odpovědnost.
Nyní můžeme očekávat podobné tahanice, jaké jsme již zažili v případě pražské demonstrace. Extremisté zprava opět získají kýženou publicitu a naberou pár desítek příznivců. Demokratická veřejnost bude mobilizovat, chystat se budou i odpůrci pravicových radikálů z tábora levicových extremistů. Povezou se na vlně odporu slušných lidí k neonacistickým pohrobkům, přestože svým vlastním programem a činy demokracii v nejmenším nepřejí. Kdo chce vidět, vidí: V sázce je mnohem víc než jen obrana památky zahynulých během šoa a úcta k přeživším nacistické genocidy Židů. Bylo to jasné v Praze a jsem přesvědčen, že to nakonec bude jasné i v Plzni. A co bude po Plzni? Uvidíme, které město bude na řadě příště. Anebo, možná, někomu rozhodnost chybět nebude.
O autorovi| Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
