Zcela náhodou jsem zjistil, že na dnešek připadá 122. výročí založení Sokola v Dejvicích. Samozřejmě že tato význačná událost, která se odehrála 4. března 1888 v restauraci U Hrdličků, v obci, která tehdy měla jen 3500 obyvatel, neunikla pozornosti, a tak se o ní zmiňuje nejen tamní kronika, ale i Věstník sokolský. Zdá se však, že tehdejší účastníci, pozorovatelé a novináři nám toho však mnoho zamlčeli. Vždyť posuďte sami.
Mezi třemi zvolenými činovníky byl jednak starosta obce a jednak majitel restaurace, kde se ustavující schůze konala. Nikde se však nedočteme, kolik z dvaadvaceti zakládajících členů bylo členy „jednorázovými“, sehnanými jen k volbám starostou nebo hostinským či kolik piv a kontušovek slíbil členům hostinský za své zvolení. Jako by ty dnešní volební praktiky ani neznali!
Podezřele se jeví také to, že ustavený Sokol začal záhy cvičit v sále výše zmíněné restaurace, která se dokonce po čase přejmenovala na restauraci U Sokola, přičemž za tak krátkou dobu jistě nešlo vypsat výběrové řízení a objektivně jej vyhodnotit. Jinak řečeno, tento koruptivní prostor zcela nevyužili.
V roce 1911 už měla členská základna přes 200 lidí a činnost byla bohatá: pravidelná cvičení mužů, učňů a žactva, besedy, přednášky, výlety, vycházky, zahradní zábavy, přátelské večírky, plesy... Kupodivu nikde ani zmínka o obecních, krajských, státních či evropských dotacích, jako by tento další skvělý koruptivní prostor ani neznali a nevyužívali! Dokonce nikde nenajdete ani jednu jedinou zmínku o dotacích na stavbu nově vybudovaného sálu v přístavbě hostince U krále Jiřího, kam se jednota v roce 1905 přestěhovala. V letech 1921 až 1925 se dokonce místní Sokol pustil do velké investice: zakoupil činžovní dům včetně tělocvičny a restaurace a uskutečnil přístavbu a přestavbu do dnešní podoby. A teď se podržte: dům byl odkoupen za 1 090 000 korun, a to, jak nám sděluje kronika, „za dostupné finanční prostředky jednoty a za uzavřené bankovní půjčky“. Zase nikde ani zmínka o jedné jediné koruně dotací, o dlouhém jednání s úředníky a děsivém papírování kolem takové investice či podivnostech kol výběru dodavatelské firmy. Jako by neexistovaly tisíce drobných překážek, které tak dobře známe z dneška a které se většinou řeší dle hesla „Kdo maže, ten jede“.
Od roku 1930 věnovala řada členů jednoty mnoho hodin budování nového letního cvičiště za přečerpávací stanicí vodáren u Prašného mostu, kde vzniklo milované hřiště na atletiku, volejbal a basketbal - zdá se, že opět bez koruny dotací, bez poradenských firem bývalých ministrů, starostů či radních a bez outsourcingových, právních či jiných služeb. Podivné! Samozřejmě že tehdejší kronikáři, novináři a pamětníci měli jistě tendenci všechno malovat na růžovo a o problémech se příliš nezmiňovat, ovšem ten absolutní nedostatek dotací, informací o bojích s všemocnými úřady, zákony, vyhláškami a nařízeními zrovna tak jako zmínek o „přisátých“ lidech a firmách je do očí bijící a velice podezřelý. Vždyť čím se ta spousta lidí, která se dnes stará o všechny ty dotace, úřadování, papíry a vnější poradenské, právní, ekonomické a lobbistické služby, živila? Že by skutečnou prací?
Samozřejmě že tehdejší kronikáři měli jistě tendenci všechno malovat na růžovo a o problémech se příliš nezmiňovat, ovšem ten absolutní nedostatek dotací je do očí bijící a velice podezřelý.
O autorovi| MIROSLAV MACEK, publicista a bývalý politik
