Oba vystudovali architekturu a ani jednomu se nechtělo prosedět celý život v zaměstnání u rýsovacího prkna. Už na vysoké škole se pouštěli do menších zakázek. A po sametové revoluci si Ivana (49) a Václav (52) Strnadovi mohli konečně začít plnit svůj společný sen naplno. V té době už měli tři malé děti.
Sny a skutečnost S podnikáním začínali už před sametovou revolucí, aby alespoň trochu vylepšili rodinný rozpočet. Václav navrhoval nábytek pro různé podniky služeb, Ivana drobnosti do bytu. Především ale věřili tomu, že po vysoké škole konečně najdou práci, která je uživí. Václav začne vymýšlet zajímavé interiéry, zatímco jeho žena se pustí do exteriérů.
„Realita ovšem byla trošičku jiná,“ vzpomíná Ivana. „Já zůstala doma s dětmi a muž šel na rok na vojnu.“ S trochou nadsázky říká, že to bylo asi jediné období, kdy vydělávala víc než její manžel. Zatímco jeho žold činil asi osmdesát korun, ona si prodejem obrázků a rukodělných výrobků vydělala přece jenom o něco víc. Také později měla snahu se v podnikání osamostatnit - šila šaty, pletla svetry a dodávala je do malých butiků. Nakonec ale s manželem usoudili, že spojit síly v podnikání bude přece jen výhodnější.
Příběh jejich studentské lásky i začátky podnikání sledovali před více než dvaceti lety s napětím i diváci televizního cyklu dokumentů Heleny Třeštíkové s názvem Manželské etudy. Někteří je možná už na začátku považovali za fantasty. Vždyť chtěli nejen zrekonstruovat starý vinohradský činžák, ale zároveň ho i proměnit v největší prodejnu židlí v Evropě. A navrch ještě postavit dům pro početnou rodinu. Všechny plány se jim sice podařilo uskutečnit, poztráceli při tom ale kupu iluzí.
„V počátcích musíte všechno odřít sama,“ říká Ivana. „A kromě toho se naučit, kde, co a jak výhodně nakupovat. Nikdo vám nic kolem podnikání neporadí. Přitom se zákony strašně rychle mění a každý si je vykládá jinak. Jenom přečíst je bývá strašně těžké, někdy až napočtvrté pochopíte, o co v nich jde.“
Také s účetními měli od začátku samé problémy. Nakonec Ivana zjistila, že je mnohem lepší, když se účtařinu naučí sama. Starost o „papíry“ si přibrala k domácím pracím i péči o pět dětí, které se jim postupně narodily. „Na manžela zbylo to ostatní,“ nastíní rozdělení rolí. „Naštěstí máme od začátku společnou vizi a na všechny radosti i starosti jsme vždycky byli dva. Což má spoustu výhod - mimo jiné i to, že se můžete navzájem zastoupit. Ale jen do jisté míry. Manžel třeba nedělá na počítači a já zase neřídím, takže nemohu odvážet nábytek.“
Oba se ale shodují na tom, že v dobré firmě by měl velet jen jeden. Ve firmě Strnad má právo veta Václav a jeho žena s tím nikdy žádný problém neměla. Velkou zatěžkávací zkouškou pro ni naopak bylo období, kdy si její muž zlomil nohu a firma i rodina musely fungovat jako kdykoliv jindy. Když bylo nejhůř, velmi ocenila i pomoc nejstaršího syna Honzy.
Exoti s kupou dětí Nejednou zaslechla udivenou otázku: „Proč vlastně máte pět dětí?“ A v pozadí vždycky cítila podezření, že tolik potomků zaručeně nedokážou zvládnout a udržet doma pořádek je v takovém případě zhola nemožné. „Mít pět dětí je prostě nálepka,“ říká teď už smířeně. „Všude se na vás koukají skrz prsty - doktorkou počínaje a školou konče.“
A leckde podezíravost přikoření i pořádnou dávkou závisti. Jejich dcera Tereza se s ní setkala už na základní škole. „Paní učitelka šla jakoby náhodou se třídou na procházku kolem našeho domu a udiveně ho komentovala slovy: ,Jé, tak v takovémhle domě bydlíte?‘ vzpomíná s rozhořčením Václav. Zmíněný dům přitom postavil prakticky sám po práci hlavně díky tomu, že ovládá devatero řemesel.
Oproti starostem, které měli s Martinem, byly však dceřiny problémy pouhými drobnostmi. Také on těžce zápolil se školou, jednou dokonce tátovi přiznal, že se mu chce zvracet, sotva ji vidí. Ve dvanácti začal utíkat z domova a experimentovat s drogami.
„Jeho puberta, to bylo opravdu strašné období. Vlekla se dlouho a my to vážně těžce nesli,“ přiznává Ivana. Syn mizel z domova na čtrnáct dní, tři týdny a často spolu s ním mizely i peníze z rodinné pokladny. Chvílemi už oba přestávali doufat v to, že pro něj ještě existuje cesta zpátky. „Pořád jsme bojovali, trápili se a nedokázali situaci vyřešit,“ připouští Václav. „Dnes se smějeme tomu, když nám jiní rodiče vyprávějí, že jejich děti zaručeně nechodí za školu ani nekouří marihuanu. Dobře víme, že ani sebelepší rodinné zázemí tomu nezabrání.“
Přiznávají, že většina rodinných hádek byla kvůli dětem. Přesto by míň potomků ani dnes nechtěli, spíš ještě jedno dvě navíc. Mimo jiné i proto, že ve větším rodinném společenství bývá nejen víc starostí, ale i radostí.
Tím, co jako rodiče udělali dobře nebo špatně, se Strnadovi příliš netrápí. „Už to, že jsme se vzali, zůstali spolu dvacet osm let a měli v manželství děti, které jsou relativně zdravé, považuji za mimořádné štěstí,“ bilancuje Ivana. „Do života určitě dostaly trošičku jiné hodnoty než mnohé jiné děti. Všichni mají velké sociální cítění, umějí se rozdělit, být k sobě relativně slušní a pomáhat si navzájem.“
„A také zakřičet na rodiče i prosazovat svoji pravdu, která leckdy není pravdou,“ dodává realisticky Václav.
Oba doufají, že jednou budou mít všichni víc dětí než jedno. Na vnoučata ale zatím marně čekají. „To je pro nás asi v tuhle chvíli největší zklamání,“ přiznává Václav. Nejstarší syn Honza, kterému je osmadvacet, se teprve hledá. A Martin s Terezou se jako jediní z pětice dali na strastiplnou cestu vlastního podnikání. V butiku pro mladé, který si otevřeli, jsou sice od rána, ale naštěstí si stihli najít i partnery a jsou spokojeni.
Samé klacky pod nohama Z podnikání jsou dnes Strnadovi velmi rozčarovaní a asi by se do něj znovu nepustili. Už kvůli tomu, že na úřadech nejednou bojovali s neochotou, byrokracií i úplatkářstvím. „Když jsme opravovali na pražských Vinohradech dům, ručili jsme celým svým majetkem a úředníci nám devět let házeli klacky pod nohy,“ posteskne si Václav. „Teprve po dokončení rekonstrukce najednou usoudili, že dům je kulturní památka, a my tam nesměli pomalu ani vymalovat.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Také s prodejem mají dnes velké problémy. O kvalitní nábytek podle jejich názoru nikdo příliš nestojí. Mladým manželům, kteří si berou vysoké hypotéky na dům, už obvykle na zařízení domácnosti mnoho financí nezbývá. A z malých důchodů si jen těžko někdo může pořídit novou sedačku. „Lidé dají raději padesát tisíc za letenku, než aby si koupili nový koberec,“ zlobí se Václav. „Cena lidské práce je navíc u nás nesmyslně nastavená. V Německu za tu samou práci lidé dostanou pětiaž šestinásobek české mzdy. Za materiál přitom platíme stejnou světovou cenu a ve finále pak leckteré zboží v cizině bývá levnější než u nás.“ Zařadit zpátečku?
Václav proto stále častěji zápasí s pocitem, že ať se budou s Ivanou snažit sebevíc, stejně se nehnou z místa. Občas také litují času, který jim, zejména v začátcích, podnikání vzalo. Mnohem raději by ho dnes věnovali dětem a rodině.
Naštěstí ani jeden z nich nemá pocit, že by podnikatelská zklamání nějak nepříznivě ovlivnila jejich manželství. „Pořád ještě máme i z toho podnikání trošičku radost, ale hrozně malou,“ připouští Václav. „Vidíme, co jsme udělali, a neumíme to opustit.“
Chtěli by podnikat za první republiky - v dobách, kdy si člověk snadno spočítal náklady, riziko i přiměřený risk. Mohl se spolehnout na řemeslníky, kteří dokázali odvést mistrovskou práci. A navrch si vychovat kvalitní následovníky. „Moc bych si přál mít aspoň takových deset učňů, které bych naučil, co umím,“ zasní se pan Strnad. „Jenže kdo by dnes dal dítě na učení?! Všichni chtějí, aby jeho dítě mělo maturitu.“
Občas jednoho nebo druhého napadne, že by mohli dům s nábytkem pronajmout a jít třeba na venkov pást kozy. Anebo hlídat vnoučata, až jednou přijdou. „Jenže pak si vždycky uvědomím, že mám ráda domeček, kde bydlíme, i tenhle obchod. Těžko bych šla někam jinam,“ usoudí Ivana.
Přes všechno rozčarování Strnadovi dnes přiznávají, že jim podnikání i leccos dalo. „Především svobodu,“ usoudí Václav. „Nejsem člověk, který by rád poslouchal rady někoho, o kom bezpečně vím, že mému oboru nerozumí. Takhle jsem závislý jen sám na sobě a sám sobě se také musím zodpovídat. Nepotřebuji poslouchat nesmyslné řeči o tom, že nemám odpracované dva roky, aby mně mohli přidat k výplatě dvě stovky, když potřebuji deset tisíc. Není zapotřebí, abych byl servilní k podřízeným ani nadřízeným.“
A také jeho žena si pochvaluje pocit relativní nezávislosti a volnosti. I když ani jednomu z nich volný čas zrovna moc neříká. Na dlouhé dovolené si v téhle rodině nikdy nepotrpěli. Aspoň teď vyjedou občas se dvěma nejmladšími dětmi do zahraničí. Okouknout tamní atmosféru a také nábytek, který je k mání. Ani jednomu z nich se rozhodně nestýská po ztracené kariéře u rýsovacího prkna, která je nejspíš po vysoké škole čekala. Opatrně připouštějí, že jako podnikatelé mají přece jenom větší šanci uplatnit to, co vymyslí. „Když ráno nemohu dospat, jdu zase sem a věřím, že se to jednou třeba zlepší,“ přizná Václav.
Moc bych si přál mít aspoň deset učňů, které bych naučil, co umím. Ale kdo by dnes dal dítě na učení?
