Pátek 12. srpna 2022, svátek má Klára
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Politici po kolektivní lobotomii

Česko

Divadelní úterý – Diváci rádi komunální politickou satiru, ceny za čtení zpráv a věčně zlobivý Lanďák

Slovenský dramatik Ivan Stodola napsal v roce 1928 hru o tom, že politickou kariéru může udělat každý buran, přifaří-li se ke správné partaji. V jejím novém nastudování na scéně Národního divadla se ale s touto paralelou nedojde dál než ke komunálnímu humoru.

JANA MACHALICKÁ

Znovuobjevování starých textů je věc ošidná. Her, které zapadaly prachem, je víc než dost a při každém vytažení z takového „archivu“ by mělo platit: dvakrát měř, jednou řež. Náhlé okouzlení se má ještě jednou pečlivě zvážit, protože nulová inscenační tradice má vždy nějaký důvod. Je jasné, že dramaturgie ve Stodolově Čaji u pana senátora na první přečtení našla jasnou paralelu s dnešními poměry, ale ani to někdy opravdu nestačí. Ono se to jaksi nabízí – melancholický ňouma Baltazar Slíva (František Němec), majitel pohřebního ústavu, se – ponoukán svou ambiciózní chotí – (Eva Salzmannová) rozhodne pro politickou kariéru. Jeho aktivitu vybudí i křupan nad jiné, exposlanec Sekera (Alois Švehlík), jehož kariéra dopadla neslavně. Slíva se s jeho pomocí přiblíží k jedné ze stran a ta je (jak jinak) přehlídkou tupců a kariéristů všeho druhu. Nového adepta však bude třeba zkultivovat ve společenském jednání a diplomacii a toho se ujme Sergej Ivan Lopuškin (Václav Postránecký). Rus je ožrala, jehož výuka etikety je směšné divadlo, ale jak se ukazuje, školu u něj absolvovala celá maloměstská smetánka deroucí se ke korytům.

Jazyková výbava Stodolových pánů politiků je až neuvěřitelně shodná s tím, co slýcháváme od dnešních volebních lídrů, a pochopitelně že publikum to nepřehlédne a reaguje velmi vstřícně. Je to sice milé potvrzení toho, že i před osmdesáti lety u nás věci veřejné spravovali z nemalé části stejní nýmandi a gauneři jako dnes, ale otázka je, co z toho dál plyne. Protože z tohoto zjištění se inscenace v nic přesvědčivého neuplete.

Cenění upířích zubů do publika Stodolova hra je účelově napsaná politická satira bez přesahu, která svou přímočarostí hoví nejširšímu vkusu – stěžujeme-li si, že domácí divák má politické divadlo za něco podezřelého, pak toto je bohužel většinou jediná možnost, kterou je ochoten přijmout: jednoduše rozložená komunální satira, ještě obtažená tlustou linkou. Toho se mu tedy zde dostane vrchovatou měrou, takže nakonec zapomene i na to, že v první části se příšerně nudil, neboť ta je nebývale statická a otravně utlachaná.

Režisér Ladislav Smoček se starým Stodolou mnoho nepořídil, leda že ještě přitvrdil v předvádění politické garnitury jako stáda blbců. Gagy, které pro tuto příležitost, vymyslel, jsou zbytečně přetažené, což u Smočka ale nebývá zvykem. Jeho inscenace jsou stylové právě díky jemným prostředkům, které spíš chytře naznačují, než polopaticky předvádějí.

Parta stranických hochů (Motouz – Milan Stehlík, Rypák – Oldřich Vlček, senátor Potkan – Petr Pelzer) je přestylizovaná, záměrně se pohybují jako chovanci psychiatrického ústavu po kolektivní lobotomii a vrcholem je pak tajemníkovo kouzlení s kloboukem při volbě kandidátů. Klobouk se vznáší, stranický tajemník se šklebí jako méněcenný... Inu, jestli to někoho baví, těžká pomoc. Pak zase tatáž skvadra připochoduje na jednání s upířími zuby, které vtipně vycení do publika...

V druhé půlce je o něco lépe, tam totiž vnesou život dámy – manželka senátora Potkana, kterou Kateřina Burianová vybavila graciézností slona v porcelánu, paní ministrová (Johanna Tesařová), hystericky předstírající dámu z velkého světa, a již předtím učenlivá a agilní žačka, choť novopečeného politika Slívy, která v podání Evy Salzmannové předvádí studii všestranné přizpůsobivosti. V druhé půlce ovšem také nastoupí na kolbiště Lopuškin, z něhož Václav Postránecký vyrobil zkarikovanou figuru, která přehání svůj ruský akcent, co to jde. A hlavně si text vyšperkovává dle svého mínění vtipně aktuálními poznámkami a extempore – je to zbytečně hrubozrnná charakteristika. Na závěr je pak připravena němohra s úplatky a konečný švih golfovou holí jako artefaktem do emblému všech korupčníků. Inu, jak se komu líbí, a soudě podle ovací publika – tady žádný problém nebude. Ale není to pro Národní divadlo trochu nepřijatelná cenová skupina? A kde je Smočkův vyhlášený vkus a smysl pro ironické jemnosti? Každý si musí odpovědět sám.

Ivan Stodola: Čaj u pana senátora

překlad: Marie Liehmová režie a úprava: Ladislav Smoček scéna: Karel Glogr Národní divadlo, premiéra 18. 3.

Neklidné nohy či noční děs. Poruchy spánku předcházejí nemocem, říká neurolog

Premium Říká se, že dobrý spánek je sladší než med. Což naznačuje jeho hlavní funkci: nechat tělo odpočinout. A působí i coby...

Oktagon bez Rusů, zájem o ostrovy i kdo s kým o titul. Co chystá Novotný

Premium Letní turnaj na pražské Štvanici zaujal i uznávané zámořské experty, kteří se jinak výhradně věnují nejlepší soutěži...

Dnes se bavím líp i bez drog a alkoholu, říká terapeut a bývalý narkoman

Premium Jeho příběh je drsný, ale má happy end. Čtrnáctileté balancování na hraně s pervitinem, závislost, lži, prostitutky,...