Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Polští režiséři chválí české filmy

Česko

Fígle a Jahodové víno -to jsou dva polské snímky, které se ucházely o hlavní festivalovou cenu Febiofestu.

Polskou kinematografii reprezentovali na letošním Febiofestu dva režiséři. Andrzej Jakimowski představil snímek Fígle, který mj. získal v loňském roce ocenění jako nejlepší polský film. A Dariusz Jablonski do Prahy přivezl svůj celovečerní debut - poetickou tragikomedii Jahodové víno.

Jahodové víno mělo o propagaci postaráno, neboť režisér do hlavní role policajta, který opustí Varšavu a najde si práci v zapadlé horské vesnici, obsadil Jiřího Macháčka. „Všechno souvisí se vším,“ poznamenává k této volbě Dariusz Jablonski, který je známý jako ctitel české kinematografie. „Ve dvanácti letech mě okouzlil svět filmů, jako byl Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko. A díky nim jsem se stal filmařem, protože jsem toužil po tom, abych jednou mohl stvořit něco podobného.“ Jablonski absolvoval filmovou školu v Lodži, ale namísto režie vlastních filmů pracoval dlouho jako producent. „Ale produkoval jsem pouze takové filmy, které jsem chtěl vidět na filmovém plátně,“ zdůrazňuje. Jako producent mj. spolupracoval na filmu režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala.

V roce 1998 natočil dokumentární snímek Fotoamatér a po letech se konečně dostal k vlastnímu celovečernímu hranému debutu.

Pokračování na str. IV

Polští režiséři chválí...

Dokončení ze strany I

Okouzlila ho kniha Andrzeje Stasiuka Haličské povídky, podle které vznikl scénář k Jahodovému vínu. „Od chvíle, kdy jsme scénář dopsali, jsem věděl, že bych chtěl získat ke spolupráci právě Jirku Macháčka. Znal jsem ho z několika filmů a věděl jsem, že odpovídá mojí představě o tragikomickém pojetí hlavního hrdiny. Osobně jsme se seznámili na karlovarském festivalu v hotelu Pupp, kde jsme na jednom večírku slavili až do šesti do rána. Macháček tehdy recitoval Romea, zatímco role Julie se ujala Aňa Geislerová - tu bych ostatně rád obsadil do některého dalšího filmu.“

Pro Jablonského je při výběru herce důležitá tvář, zatímco u hereček vnímá jako klíčové oči. „Macháček byl schopný na každý záběr přijít s novou tváří,“ pochvaluje si režisér spolupráci s českým hercem. „Ptal se mě třeba, zda má vypadat jako po kocovině včerejší nebo po té předvčerejší. Svou roli se navíc naučil perfektně polsky a nadabovali jsme ho nakonec jen proto, že mu zůstal nepatrný český akcent, který by působil trošku rušivě.“ Na rozdíl od svého kolegy našel Andrzej Jakimowski představitele hlavní role pro svůj snímek Fígle náhodou. Realita se tak symbolicky protnula s filmovou fikcí, protože hrdinou Jakimowského filmu je malý chlapec, který se snaží - spolu se svou sestrou -drobnými zásahy usměrňovat náhodu ve prospěch známých i zcela neznámých lidí, které potkávají. „Do castingu se přihlásilo na čtyři sta adeptů, ale žádný nebyl ten pravý,“ vzpomíná režisér. „A když jsme vybírali vhodné místo natáčení, tak se u nás najednou objevil kluk, který si myslel, že by si při filmování mohl vydělat pár korun.“ A tak díky náhodě našel Damiana Ula, představitele malého Stefka, jehož výkon okouzlil diváky v mnoha zemích světa.

Fígle již získaly ocenění na řadě festivalů, včetně Benátek a Sao Paula, a loni za ně Andrzej Jakimowski převzal v Gdyni sošku Zlatých lvů udělovanou nejlepšímu polskému filmu. Vlastně převzal sošky dvě - jednu jako producent úspěšného snímku. O úspěch se ovšem Jakimowski nezapomene podělit se svou manželkou Ewou, která s ním spolupracuje na výtvarné podobě jeho filmů. „Celé tajemství mé režie je v tom, že poslouchám svou ženu,“ prohlásil v Gdyni. A v Praze k tomu ještě dodal: „Jediná komise, která schvaluje, které filmy mám natočit, je moje žena.“ Podle Ewy Jakimowské jejich těsná spolupráce vznikla naprosto přirozeně: „Není to jenom o tom, že spolu žijeme, ale navíc i podobně myslíme a mluvíme společným jazykem.“

V Polsku se ročně natočí na třicet filmů a ty komerčně nejúspěšnější zhlédne okolo milionu diváků. V téhle konkurenci se v poslední době prosazují čím dál víc i čeští filmaři. Ohlas přitom v polských kinech nemají zdaleka jen Jiří Menzel či Petr Zelenka a navíc již dávno nejde jen o projekce pro úzký okruh festivalového publika. Kupříkladu Vratné lahve Jana Svěráka navštívilo za dva měsíce od premiéry 80 000 diváků. „Samotného mě překvapilo, že se do polské distribuce dostaly nejen novinky, ale prakticky všechny kvalitní české filmy deset let nazpátek,“ konstatuje Dariusz Jablonski. „Tady už jde o fenomén, který má vedle stránky umělecké také komerční potenciál. Věřím, že by to mohlo fungovat i obráceně - kdyby se do vašich kin dostaly dobré polské filmy, čeští diváci by jim určitě rozuměli.“

Autor: