Byla jsem čtrnáct dnů na jižním Kavkaze a vracela jsem se domů už celá natěšená; v Arménii i v Náhorním Karabachu je sice krásně, kavkazská jídla miluji a své kavkazské kamarády vídám zřídka, tak si jich chci užít, když už se mi to podaří - ale doma je doma.
Taky jsem byla zvědavá. Z nejasné pohnutky jsem totiž poslala domů SMS, což normálně nečiním, a dostala jsem odpověď: Řádí tu ústavní krize. Zeptala jsem se, zda to není nebezpečné, a nemám pro jistotu emigrovat do Karabachu. Žertem, pochopitelně. Jako novinářka bych se tam těžko uživila a naučit se překládat do arménštiny, kterou bych se předtím musela naučit, bych už asi ve zbytku života nestihla. Odpověď byla uklidňující: Nespěchej s tím, než se vrátíš, bude klid.
Nu, vypadalo to, že bude, ale jak víme, zdání klame. Sotva jsem vystrčila nos z návalu práce, který na mne v Praze čekal, začaly se dít nevídané věci. A to jsem si myslela, že mě česká politika hned tak něčím nepřekvapí! Když Jiří Paroubek odpískal předčasné volby, připadala jsem si jak v Jiříkově vidění. Proč tedy na jaře tolik usiloval o svržení vlády? A proč... a proč...? Když Mirek Topolánek složil poslanecký mandát, cítila jsem se jak Alenka v říši divů. Jak chce teď plnit roli předsedy strany, k níž patří odrážet ve sněmovně útoky politických soupeřů? Ale klidně pokračujte, páni politici, mám v zásobě ještě několik dalších přirovnání z literární říše, abych mohla vyjadřovat úžas.
Přece jen jsem však tu povznesenost, s níž jsem nad věcí, trochu předstírala. Důkazem je, že jsem v úterý večer zhlédla v České televizi debatu politiků. Za normálních okolností mám vždycky na práci něco užitečnějšího, zábavnějšího nebo poučnějšího, ale jednak jsem byla po cestě unavená (a tudíž oslabená), jednak jsem se přece jen divila. A doufala, že mi páni politici něco vysvětlí. To sice neudělali - a kdybych nebyla oslabená, byla bych to předpokládala -ale zato mi nabídli jedinečnou příležitost hluboce soucítit s Václavem Moravcem. Cítila jsem k němu obdiv. Já bych tedy nechtěla sedět mezi hádajícím se Paroubkem a Topolánkem, působili jak rozvádějící se manželé, kterými přece nikdy nebyli. Mezi ty se rozumný člověk taky neplete, pokud zrovna není soudce nebo manželský poradce. „... musím ovšem říct, že jinak ve světě nikoho nezajímá, co Paroubek a Klaus apod. Je škoda, že se Česko takhle provincializuje, budou zase za nás rozhodovat jiní,“ napsal mi kamarád ze Švédska. Kteří jiní mi psát nemusel, o nebezpečích, jaká hrozí malé středoevropské zemi, jsme už proklábosili drahnou řadu hodin. A připsal: „Česko může přinést Evropě hodně, ale co, to dneska těžko odhadnout. Češi jsou banda simulantů (Hašek) a vykuků a Česko země černého humoru.“ Myslím, že k tomu mohu dodat jen dvojí: za prvé staré pořekadlo, že každá země má takové politiky, jaké si zvolí, a tedy zaslouží (a u nás se volby nefalšují!). A za druhé, jaksi pro útěchu, že politika v Náhorním Karabachu taky zrovna nevyniká prozíravostí ani státnickým umem.
