„No photo,“ přibíhá k fotografovi jeden z Rusů, které právě přivezl autobus. „Foťte, až budou odlétat,“ zní rady českého doprovodu. Ruský zákaz vysvětlují pověrčivostí. „Radši se fotí až po příletu, takhle se bojí, že by to mohl být poslední obrázek jejich letadla,“ dodávají Češi.
Stejné štěstí jako Rusové ale nemají. V rámci smlouvy o otevřeném nebi nelétají na svém letounu. Čeští vojáci musí své plány koordinovat se Španěly či Američany. „Do roku 2003 jsme měli ten samý typ letounu, tedy Antonov 30. Po reorganizaci armády ale byla zrušena pardubická základna i stroj,“ vysvětluje na ztichlém letišti Vladimír Šupšak z armádního ředitelství zahraničních aktivit. Stroj teď prý stojí v muzeu u Plzně.
Vzpomínky přeruší nástup celého dvacetičlenného ruského inspekčního týmu u letadla. Po krátkém podání rukou vstupují do mohutného antonovu. I s několika krabicemi fotografií, které pořídili nad Českou republikou.
Turbovrtulové motory se za obrovského hluku roztáčejí, po chvíli letoun roluje po ranveji a vyčkává na povolení k odletu. Několik minut po deváté ranní mizí Rusové v nízkých mracích, po několika hodinách přistávají na letišti Kubinka u Moskvy.
S největší pravděpodobností se dá čekat, že příští rok přiletí zase. „Od roku 2002, kdy vstoupila smlouva o otevřeném nebi v platnost, fotili české armádní objekty celkem osmkrát,“ vypočítává Šupšak.
Češi byli v Rusku letos v červnu, se svým boeingem je tam vzali Američané. „Ruský personál se k nám choval profesionálně a korektně,“ dodává mluvčí ministra obrany Jan Pejšek.
