Osloví-li Japonce „vládce nebes“, jde fakt do tuhého
Jestli si někdo až dosud myslel, že v Japonsku se neděje nic, co by vybočovalo ze „standardního“ zemětřesení a jaderné havárie, po včerejšku už to neplatí. Proč? Nastal snad přelomový vývoj na některém z elektrárenských reaktorů? Ne, vývoj nadále podléhá výkyvům daným jejich technologií, úrovní radiace (při vysoké byl záchranný tým stažen, když poklesla, byl opět nasazen) i počasím (vítr foukající od západu je příznivý pro Tokio). Hrát si na prognostika těchto havárií by bylo pošetilé. Ale o míře hrozby vypovídá už samotný fakt, že v televizi promluvil k národu císař Akihito.
Japonsko, ač je politicky řazeno k Západu, působí pro běžné Zápaďany nezvykle. Jak to, že jedné z nejvyspělejších společností planety vládne císař podle modelu starého tisíce let? Jak to, že země, která dodává světu nejmodernější technologie, uznává božský status císaře? Můžeme nad tím kroutit hlavou, ale je to prostě tak. Na božský status císaře nesáhli po válce ani vítězní Američané. Ústavnímu (rozuměj božskému) vedení Japonska nebyla - na rozdíl od nacistického Německa - přiřčena vina za válku. Vše odnesla armáda, která je tím poznamenána dodnes: neúčastní se ani humanitárních misí.
K božskému statusu císaře patří i fakt, že „vládce nebes“ nemluví přímo k lidem. Nehovořil k Japoncům ani v době, když už to začala umožňovat média. A teď přijde zásadní otázka: víte, kdy japonský císař oslovil z rádia národ vůbec poprvé? Bylo to v srpnu 1945 po jaderném bombardování Hirošimy a Nagasaki. Národ poprvé slyšel „vládce nebes“, byl překvapen jeho pisklavým hlasem, ale dozvěděl se od skutečné autority, že válka je prohraná. A uvěřil.
Když tedy nyní císař vystoupil v televizi a sdělil přímo národu, že se „modlí za bezpečí co nejvíce lidí“, jen blázen by popíral, že situace je skutečně vážná.
