Tihle tři pofiderní Britové zpívají společně od roku 1989. Zpěvák MARTYN JACQUES s kastrátskou technikou hlasu, kontrabasista ADRIAN STOUT a perkusista ADRIAN HUGE hrají písně podivně obtočené kolem zlámaného pouťového kolotoče: líbí se jim punk, burleska, cikánská klasika, britský vaudeville i Bertold Brecht – z toho všeho vytvářejí nezaměnitelný hudební originál.
Vjejich písních je humor, ironie, melodrama i smutek. Budí hrůzu i smích. Proč se tak líbí? Protože do morbidního a pokleslého světa padlých Lilií pronikají i jejich profesionální muzikantské a autorské ambice.
Do Prahy, kterou vedle Londýna považují za svůj domov, se pravidelně vracejí. Naposledy s novým divadelním projektem Zde jsem člověkem! na motivy středověkého Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel v produkci Divadla Archa a režii mladého úspěšného Čecha Jiřího Havelky.
Sedíme teď v baru pražského hotýlku s dekadentní zahradou. „Vadilo by vám, kdybych se nalíčil?“ ptá se Martyn Jacques a vyndává silná divadelní líčidla jasných barev. Líčení trvá celý rozhovor. „Právě jsem vyděsil přišel k mému pokoji, zrovna jsem byl nahý a měl otevřené dveře. Ale omluvil jsem se,“ vypráví Adrian Huge.
Mluví jeden přes druhého, na přeskáčku, nezadržitelně. A tak jsem pro zjednodušení sjednotila jejich hlasy do jednotného proudu Tygřích lilií.
* Jaká byla vaše první návštěva Prahy?
- Revoluce byla ještě ve vzduchu, žil tady jeden britský malíř, Ben. Dneska bydlí vÚněticích, stal se z něj burzovní makléř. Zavolal, jestli nechcem přijet do Prahy, že to tady žije. Skočili jsme na autobus, jeli dva dny z Londýna a dívali se z okna. Naše první mezinárodní turné. Tak uvolněné lidi jsme ještě nezažili.
* Když se vás nedávno americký novinář ptal, kde je nejlepší atmosféra, řekli jste: jednoznačně v Rusku a Česku.
- Protože tady je nejlepší publikum. Byli jste takoví hladoví. Vím, že někteří slavní muzikanti a kapely sem přijeli hned v roce 1990, ale lidi třeba neměli peníze, aby na jejich koncerty šli. Nám tehdy strašně pomohl Jim Čert, dodnes slyšíme jeho Everybody’s smoking marihuana. Do vaší múzické kultury jsme tak nějak přirozeně zapadli: pocit smutku, cikánská svoboda, tragédie, nože, sexu, až to bolí, a tak. Stejně nás mají rádi v Mexiku, asi proto, že mají taky kulturu plnou alkoholu. A navíc sebevražd.
* Kde všude jste hráli? Na rané koncerty U vystřelenýho oka dodnes fanoušci vzpomínají se slzou v oku.
- Tehdy to mělo grády, byli jste tak čerství z odchodu Rusů: lidi se prali, aby na nás viděli, bylo to přesně, o čem každý muzikant sní. Taky jsme hráli v malých městech, v legračních nočních klubech, třeba v Žatci, tam bylo narváno, až jsme se o ty lidi báli, na to nikdy nezapomeneme. Hráli jsme i ve squatech, na Ladronce. Jsou lidi, co mají rádi naši divadelní poetiku, trochu podivnou, ti si nás vždycky našli. O naší pražské historii chceme příští rok napsat novou divadelní inscenaci.
* Jak vznikl váš letošní český projekt Tady jsem člověkem!?
- Ředitel Archy nám poslal román Gargantua a Pantagruel, Martyn si to přečetl a napsal hned k inscenaci všechny písničky. Ještě předtím, než jsme si s Archou plácli. Když vás téma chytne, jde to samo. A naše písničky jsou jednoduché, pět akordů a je to. Kvalita se stejně pozná před obecenstvem okamžitě: písničku zkusíme, a když se nelíbí, hodíme ji pod stůl.
* Jaké je maximum diváků, pro které jste ochotni hrát?
- Pět set nebo tisíc je O. K., víc už by bylo moc. Ale nejsme tak mainstreamoví, abychom museli denně odmítat vyprodané fotbalové stadiony. Hrajeme jeden večer v divadle, druhý v klubu, pak v koncertním sále, děláme cirkus, každou chvilku něco jiného. V Petrohradě máme kamaráda novináře, pracuje pro Saint Petersburg Times. Tuhle napsal: Bono si dal čaj s Medveděvem a Putinem, to není eticky v pořádku. Jenže nás Putin ani Medveděv na žádný čaj nepozvali, takže jsme v pohodě. Teď jsme byli měsíc na Fringe Festivalu v Edinburghu. Bylo tam takové australské cirkusové show, v podstatě komerční verze nás. A ti Australané se furt jenom hádali o peníze – to my neděláme.
* Hádat se dá i o pár liber.
- My máme spíš takové spršky, ne hádky. Spíš se bojíme, abychom se uživili, tady Adrian (Stout) se stará i o prodej cédéček, o web a databázi fanoušků. Někdy možná pracujeme až moc, třeba právě Adrian je ženatý, manželka asi nemá moc radost, že jsme pořád v tahu. Náš život není ideální pro klid domácího krbu, ani jeden z nás nemá děti.
* Váš muzikál Shockheaded Peter se ale hrál na Broadwayi a sbíral zásadní ocenění.
- Přesto nejsme nadnárodní korporace. Cédéčka nám nevydává velká firma, snažíme se dělat umění, nevytváříme produkt. Máme producenta, ale není to žádné velké zvíře: vždycky, když se někdo z jeho stáje stane skutečně slavným, tak ho náš producent radši opustí. Prostě neumí být agresivní v marketingovém slova smyslu. Naše sláva je jiná, peníze spíš ztrácíme, než vyděláváme. Kapitalistický svět je pro nás moc neosobní.
* Jaké vlivy utvářejí vaši trochu krásnou, strašidelnou a divnou image?
- Určitě němečtí expresionisté – Martyn na ně myslí vždy, když se líčí. Jejich malby nás hodně ovlivnily. Třeba George Grosz – zakladatel Berlínského dada, muž, co maloval hlavně prostitutky. Dodnes před sebou vidíme tu, co chce zrovna spáchat sebevraždu. Dále Brechtova Třígrošová opera a Edith Piaf a její písničky o námořnících a prostitutkách. Otto Dix, drsný realista války, skvělý německý malíř. Máme rádi blues, Betty Smith, Billy Holiday, viktoriánské umění. Nezapomenutelný je americký předsurrealista a dekadent Edward Gorey.
* Koho naopak inspirujete vy?
- Když jsme byli v Edinburghu, davy dvacetiletých klučíků k nám přicházely a říkaly: „Viděli jsme vás, když nám bylo deset, a teď díky vám děláme divadlo a hudbu.“ To je fajn pocit. Taky k nám přišel jeden mladík a říkal: „Skládám, skládám – a pořád mi to zní jako Tiger Lillies! Tak jsem s tím na rok praštil – a teprve teď jsem schopen dělat vlastní muziku.“
* Hodně mluvíte o divadle Bertolda Brechta, ale Třígrošová opera měla premiéru v roce 1928 v Berlíně. Kde jste jeho tvorbu viděli?
- Martyn žil celá osmdesátá léta v londýnském Soho. Jeho sousedka byla striptérka v peep show, měla desku s písničkami Bertolda Brechta. Poslouchali je pořád dokola.
* Nosila ta striptérka tygrované kalhotky, podle kterých se jmenujete?
- Ne, to zas byla jiná.
* A co jste, Martyne, v Soho těch deset let dělal?
- Flákal se s prostitutkami, trochu prodával drogy, pásl holky, v nejhorším hrál na piano. Jednoduše jsem čekal, co se stane. Začal jsem chodit do školy, ale napíchl jsem uříznutou prasečí hlavu na kostel, tak mě zas vyhodili. Líbily se mi punk holky, chodili jsme do barů a pili, o AIDS jsme už věděli, ale ne zas moc. Tihle lidé z nočních klubů jsou tak nějak živější než obyčejní smrtelníci. Deset let jsem přemýšlel o založení kapely, cvičil jsem, trénoval, zkoušel zpívat, ale Tiger Lillies jsem založil až v devětadvaceti letech.
* Ale co váš hlas? Proč zpíváte jako eunuch?
- To je moje svobodná volba. Nechtěl jsem být zpěvákem, zdálo se mi, že jsem moc mladý, moc hubený a moc hezký. Bál jsem se, že se stanu popovou hvězdou. Lidi ale říkali, že mám hezký hlas. Zpíval jsem tehdy s Malcolmem McLarenem, to byl manažer Sex Pistols, díky jeho sólové dráze jsem se stal málem zpěvákem. To jsem musel drasticky změnit: a vysoký hlas mě z popu navždy vyčlenil.
* Za dvacet jedna let existence kapely jste změnili jen jednou a jednoho hráče, proč?
- Phil, který už s námi není, byl skvělý muzikant. Potkal však lásku, zamiloval se a odstěhoval do britských lesů. On si s námi Phil užil dost. Když jsme začínali, spávali jsme u lidí v předsíních, všichni naskládáni na zemi, nebylo to pro romantika. Takové harakiri se dá provozovat jen pár let, člověk vyhoří.
* A jak se dal dohromady Martyn a Adrian Huge?
- Martyn: Podal jsem si v roce 1989 inzerát do časopisu Melody Maker. Napsal jsem: Hledám bubeníka, kdo chce, ať zavolá. Adrian byl jediný, kdo odpověděl. Takže jako jediný přišel na konkurz. To bylo jednoduché rozhodování. Ani Adrian ale neměl na vybranou. Pracoval tehdy v bance – mohl se v pondělí ráno vrátit ke koltovým rukávům, nebo zůstat se mnou a vydělávat dvacet liber měsíčně.
* Kdy jste prorazili na londýnské nezávislé scéně?
- Hrávali jsme v divadelním baru King’s Head. Bylo to v Islingtonu, to bývala taková feťácká londýnská čtvrť, teď je docela nóbl. Řekli nám, ať hrajeme úterky. My na to: Nemůžete nás nechat hrát v sobotu? A oni, že ani omylem, že na sobotu jsme moc divní, že přiopilí lidé chtějí v sobotu poslouchat nápodoby Beatles a Rolling Stones. Ať jsme rádi za úterý. Jenže po pár týdnech začalo v úterý chodit víc lidí než v sobotu. Až nakonec pořadatel povolil a hráli jsme v sobotu a dokonce i v pátek. Mohli jsme si dát občas irskou whisky. To byl zlomový moment.
* Co pijete v Praze?
- Pivo s becherovkou. Odporné, že? Hodně jsme se tím opíjeli v devadesátkách. Ale když jsme to zkusili pít doma v Británii, tak to nešlo. Adrian Stout pije český fernet a všichni máme rádi české víno. Pívali jsme do rána, ale nemůžeme být opilí pořád. Po dvaceti letech by nám vypadaly vlasy i řasy.
* Prý budete mít v pražské inscenaci živé prase. To se nebojíte, že vás přehraje?
- Bojíme. Náš kamarád měl ovci a ta tak milovala hraní na jevišti, že mu vždy, když ji přijel vyzvednout na pastvu, běžela vstříc a hlasitě bečela, jak se těšila na představení. Bojíme se, že prase bude lepší než my. To je jasné. Už vidíme ty titulky v českých novinách: Prase skvělé, hudba průměrná! ?
***
úSPěcHy TyGŘÍcH LILIÍ? „Retardační junk muzikál“ Shockheaded Peter (neposlušný Petřík) se hrál v londýně a new Yorku, získal divadelní Cenu laurence oliviera. ? The Gorey End složený ze zhudebněných textů spisovatele, kreslíře a dekadentního solitéra edwarda Goreyho byl nominován na cenu Grammy (2003). ? Vydali téměř tři desítky cédéček, hrají na festivalech po celém světě. Často hrají v Arše v Praze a v St. Ann’s Warehouse v newyorském brooklynu.
O autorovi| Veronika Bednářová, foto František Vlček, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
