Pravda je pojem relativní, praví známé mudrlantské klišé a nutno uznat, že ač otřískané, je jistě pravdivé. Pravda ovšem není jen jedna ze základních filozofických kategorií, ale také název zřejmě nejslavnějších komunistických novin světa, jehož velmi kulaté a na druhé straně dosti nenápadné výročí si v těchto dnech připomínáme. Třetího října 1908 vyšlo ve Vídni první číslo novin, které se z neznámého sociálnědemokratického plátku, pokoutně pašovaného ze střední Evropy do carského Ruska, po bolševické revoluci postupně rozrostly v hlavní tiskový orgán ÚV KSSS a staly se nejdůležitější hlásnou troubou sovětských komunistů a nejvýznamnějším šiřitelem bolševické ideologie a bazálních bolševických lží.
Dvě Pravdy v jednom městě Vraťme se ale krátce do historie tohoto listu. U zrodu Pravdy nestál před sto lety nikdo jiný než jeden z nejvýznamnějších vůdců ruského proletariátu a později říjnové revoluce a občanské války Lev Trockij. Ten za pomoci (a to i finanční) Viktora Koppa, Adolfa Joffeho a Matveje Skobeleva noviny založil, stal se jejich šéfredaktorem a významně do nich samozřejmě přispíval i autorsky.
Na Šesté všeruské konferenci SDDSR(b), konané mimochodem v Praze, bylo z Leninovy iniciativy rozhodnuto, že ruští bolševici začnou vydávat noviny stejného jména, a první číslo této „leninské“ Pravdy vyšlo 5. května 1912. Toto datum je pak po celou sovětskou i postsovětskou dobu považováno za skutečný den zrodu této později nejznámější bolševické tiskoviny světa.
Jedna Pravda tedy zanikla a druhá – jiná – ji nahradila a veškeré stesky Trockého, který se jako soudců v tomto sporu s Leninem dovolával i německých sociálnědemokratických vůdců, byly marné. Bolševici zvítězili jak v boji o titul svých novin, tak o řadu let později péčí zejména Stalinovou i v zápasu se samotným Trockým…
O významu listu a ideologického nástroje, který se, jak už řečeno, stal nositelem oficiálních nepravd v poslední instanci, hovoří ostatně i to, že v čele Pravdy postupně stáli takoví významní představitelé VKS(b), jako byl „miláček strany Nikolaj Bucharin, zlikvidovaný později ve stalinských procesech třicátých let, či po druhé světové válce Michail Suslov, který se v epoše brežněvské stagnace naopak stává hlavním ideologem KSSS a mimo jiné i inspirátorem tiché restaurace stalinismu. (Mimochodem – právě tato zkušenost se dnešním vrchním kremelským ideologům typu Vladislava Surkova docela hodí).
Pozdější život Pravdy O postupném totálním zkostnatění této důležitého ideologické zbraně velmi pěkně a přesvědčivě vypovídá ve své Třicáté Marinině lásce známý ruský konceptualista a disident Vladimír Sorokin. Ten svůj zpočátku téměř pornografický, poté socialistickorealistický a nakonec vzorově schematický román uzavírá monumentální dvacetistránkovou pasáží bez ladu a skladu seřazených úvodníků, vybraných právě z Pravdy. Je to názorný příklad myšlenkové vyprázdněnosti a proměny jinak velmi bohatého ruského jazyka v bezduchý sled floskulí, které se mění v jakési kabalistické samoznaky a vlastně nevypovídají už vůbec o ničem. Ajak to funguje v této uměle vypreparované podobě? Při čtení prvních tří čtyř stránek této textové koláže se přistihnete při tom, že nevíte, o čem to vlastně je, a po dalších dvou stranách knihu těsně před dočtením zhnuseně odložíte…
Zajímavý byl osud Pravdy v posledním čtvrtstoletí. I tento tiskový orgán přirozeně poznamenala perestrojka, ale 19. srpna 1991 patřila Pravda mezi devět listů, které hned po propuknutí puče Státní výbor pro mimořádný stav nepozastavil, což jistě mluví samo za sebe. To ovšem téhož dne učinil prezident Boris Jelcin, který Pravdu ve svém výnosu označil za hlavní tribunu pučistů.
V září ale začala vycházet znovu, tentokrát s podtitulem „všeobecný politický deník“, vydávaný pracovním kolektivem. Nakrátko byly noviny zastaveny ještě na počátku října 1993 za událostí, jež vyvrcholily z vůle Jelcinovy nařízeným rozstřílením odbojného Nejvyššího sovětu. V roce 1997 se Pravda znovu stává ústředním tiskovým orgánem Komunistické strany Ruské federace, ale její význam (stejně jako význam jejích zřizovatelů) je už jen stínem někdejší problematické slávy. Přesto se dnešní náklad novin stále pohybuje kolem sta tisíc kusů denně.
Jiné je to s duchem někdejší Pravdy jakožto ideologické převodové páky. Časy jsou trochu jiné než na sklonku sovětské epochy a současní kremelští páni dobře vědí, že patent na pravdu v poslední instanci, který jsme už zmiňovali, se dnes nejlépe uplatňuje a do občanských hlav vtlouká za pomoci elektronických médií, zejména televize. Právě proto z dvou za perestrojky a za Jelcina velmi liberálních programů státní televize (již se ostatně nikdy zcela odstátnit nepodařilo) udělali jakýsi kremelský věstník, a televizi NTV („N“ v jejím názvu znamená „nězavisimaja“, tedy „nezávislá“) učinil Vladimir Putin a jeho nejbližší médiem po čertech závislým. Stejně závislým, jako jsou téměř všechny ostatní sdělovací prostředky.
Současná ruská mediální scéna zkrátka v mnoha ohledech připomíná časy, kdy tón udávala a zároveň muziku tvrdila Pravda.
***
Vše začalo v c. a k. Vídni Původní Pravdu založil budoucí motor říjnové revoluce Lev Davidovič Trockij (1879 – 1940) ve Vídni 3. října 1908 jako sociálnědemokratické noviny určené dělníkům v Rusku, kam se pašovaly, aby unikly tamní carské cenzuře. Poslední číslo vyšlo 15. dubna 1912. V témže roce ovšem ve Vídni začala vycházet Pravda jako oficiální orgán Leninových bolševiků.
Současná ruská mediální scéna v mnoha ohledech připomíná časy, kdy tón udávala a zároveň muziku tvrdila Pravda
O autorovi| Libor Dvořák, rusista, komentátor ČRo 6
