Stabilní součástí programu československých kin byly v době normalizace italské politické thrillery. Ukazovaly západní společnost tak, jak o ní psaly režimní noviny – ovládanou zločinem, jenž sídlil nejenom v podsvětí, ale prostupoval i státní moc. Jejich čestní hrdinové to nemívali jednoduché a končívali špatně.
Úspěšný film Paola Sorrentina Božský má s těmi starými snímky společné téma – dotýká se spojení zločinu, politiky a justice. Ukazuje ho ale z druhé strany. Zatímco ti neohrožení komisaři zpřed třiceti let narazili na stopu odkazující k vágním nejvyšším místům, načež se nechali promptně zavraždit, Sorrentino se zabývá člověkem, který v té době ona místa ztělesňoval – sedminásobným premiérem a doživotním senátorem za křesťanské demokraty Giuliem Andreottim. Ten stylizovaný portrét ho zachycuje nejenom jako cynického praktika moci s kriminálními konexemi, jehož přímá účast na vážných zločinech se, hodně mírně řečeno, nedá vyloučit. Sorrentinův Andreotti budí kromě odporu i jistou míru sympatie. To vcítění ale autor nepoužije jako základ pro laciné alibi. Jakkoliv si Sorrentino o Andreottim nepochybně cosi myslí, nepoužívá svou hlavní postavu jako nástroj ilustrace vlastních tezí. Pokouší se Andreottimu nějak přijít na kloub a je si přitom vědom, že možnost toho člověka odkrýt, jednoznačně interpretovat je omezená. Jeho film tenhle limit většinou respektuje. Sorrentinův Božský je docela zvláštní hybrid – formou je to snímek okázale efektní, až to někdy hraničí s infantilním předváděním se. Ten křiklavý nátěr ale zakrývá jádro docela zralé.
Italská politika byla v desetiletích po druhé světové válce turbulentní, jednu konstantu ale měla – na všech těch rychle se střídajících vládách se významným způsobem podílela křesťanská demokracie. Giulio Andreotti za ni byl poprvé zvolen v roce 1947, jejím předsedou byl v letech poznamenaných napětím a velkou měrou politického násilí, kdy země stála na pokraji chaosu. Řádily v ní teroristické skupiny obou extrémů, jih Itálie kontrolovala mafie, na severu byli velice silní komunisté (pravda, v kontextu tehdejšího komunistického hnutí na Moskvě relativně nezávislí). Sorrentinův Andreotti sám sebe vnímá jako člověka, který zemi mezi všemi těmi úskalími nakonec provedl, jakkoliv si přitom musel s kdekým zadat. Kritici ho ale vnímají spíš jako figuru, která k tomu chaosu a krveprolití významným způsobem přispěla, politika, který s mafií byl zadobře a terorismus využíval pro svoje politické cíle, snad ho i toleroval, nebo dokonce v některých případech inicioval. Zločin budí odpor, velikost ale přitahuje, fascinuje. A Andreotti byl politik velkého formátu, možná taky gangster velkého formátu, nikoli nepravděpodobně kombinace obojího. Sorrentinův film je zhrozený, do jisté míry však i okouzlený. Velmi italským způsobem vypráví o hrdinovi, který jako by byl důsledným popřením stereotypu rozmáchlého temperamentního Itala.
Větší část snímku se odehrává na počátku 90. let, kdy se Andreotti ucházel o úřad prezidenta. Místo něj se ale dočkal krachu – nejen vlastní kariéry, ale vlastně i celého systému poválečné italské politiky. Po brutálních atentátech na protimafiánské soudce Falconeho a Borselina ho smetly rozbouřené veřejné mínění a zpod vlivu politiky se emancipovavší justiční systém, který i díky beztrestnosti pro „kajícné“ mafiány a korupčníky rozkryl síť úplatkářských a kriminálních vazeb ve špičkách ekonomiky a politiky. Po desetiletí vládnoucí křesťanská demokracie stejně jako socialistická strana přestaly existovat. Andreottiho jméno padalo v souvislostech s mnoha skandály, byl obviněn z kontaktu s nejvyšším bossem italské mafie Totem Riinou. Později byl souzen kvůli údajné účasti na vraždách novináře Mina Pecorelliho a policejního generála Carla Dalla Chiesy na přelomu 70. a 80. let (měli mít pro Andreottiho nepříjemné informace o únosu a vraždě čelného křesťanskodemokratického politika Alda Mora teroristickou organizací Rudé brigády).
Sorrentinův film prolétává světem politiky, organizovaného zločinu a jejich styčných ploch, přeskakuje mezi jednotlivými obdobími, uvádí na plátno veliké množství figur, některé pro děj významné okolnosti zmíní jen vizuální narážkou – divák, pro nějž italská politika není celoživotním hobby, může rychle vzdát snahu se v tom všem zorientovat. Na druhou stranu – autorovo odhodlání nenechat se omezovat ohledy na to, jestli film bude pochopen v New Yorku či Praze, je svým způsobem sympatické. Více je vždycky lépe Někdy až protivná je ale Sorrentinova snaha oslňovat každým záběrem, v každé vteřině připomínat, že Božský je dílem nadaného filmového stylisty. Režisér film inscenuje jako okázalé divadelní či operní představení, plné jasných barev rozmáchlých až hyperbolizovaných gest a pohybů kamery. Stejně tak je v jeho filmu znát přiznaná inspirace americkou mafiánskou klasikou, výborná úvodní montáž politických vražd rytmizovaná písničkou francouzské dvojice Cassius jako kdyby vypadla z nějakého filmu Martina Scorseseho. Sorrentinovo evidentní přesvědčení, že více je vždycky i lépe, ale film občas změní v přehlídku samoúčelných efektů, Božský v těch chvílích promlouvá hlasem otravného fracka, který se dožaduje pochvaly.
Tenhle vizuální uragán má ale černé a prakticky nehybné oko – Toniho Servilla v hlavní roli. Drobný muž v tmavém obleku, který je uprostřed vší té přepjatosti nehybný, mluví tiše a jemnou dikcí. Jeho tvář nemění grimasy, nanejvýš se v ní mihne nějaký náznak nebo stín. Je to také svým způsobem karikatura – zvýrazněný hrb a odstávající uši, kuloáry moci se pohybuje jako kříženec hobita a vampíra Orlocka z klasického Murnauova Nosferata. Sorrentino Andreottiho ukazuje jako šifru, nesnaží se popisovat, co se odehrává za jeho strnulým pohledem, něco to ale určitě je. V mnoha situacích ho ale zlidšťuje, ukazuje jeho vztah k manželce (kouzelná scéna, kdy ji prosí, aby mu zaráčkovala do telefonu, když je sám ztracený někde v Kremlu), ilustruje Andreottiho smysl pro velice suchý humor (jak neitalské), nepochybně vysokou inteligenci. V režisérových očích hlavní postava filmu svoje okolí nepochybně převyšuje v mnoha směrech, zda i v tom morálním...
Sorrentinův Andreotti může být člověk, jehož pohltila moc a on se jí nechal strávit. Zároveň si ale udržel schopnost reflexe – vědomé i nevědomé. Pronásledují ho migrény zjevně psychického původu, upíná se k legalizaci léku Tedax, což se mu nedaří – úleva pro něj zůstává v reálné i symbolické rovině nedosažitelná. Zpovědníkovi vypráví, jak ho trápí vzpomínky na zabitého Alda Mora (ten prostřednictvím v zajetí napsaných textů v Božském vystupuje jako svého druhu soudce). Svoje vidění Andreottiho autor nejexplicitněji vyjádří ve scéně, kdy politik uprostřed noci (nebo ve snu) v monologu obhajuje sám sebe před tušenou výčitkou ze strany manželky.
Jsou to možná slova člověka, který se ex post snaží racionalizovat svoje selhání. Stejně tak se ale v nich dá slyšet přesvědčené vyznání politika, jenž věří tomu, že se obětoval, v zájmu vlasti a míru se stal ne hrdinou, ale padouchem. Sorrentino Andreottiho nechává mluvit o „zrůdném protikladu činění zla v zájmu udržení dobra“, vzpomínat na mrtvé, jichž si vážil a kteří chtěli odhalit pravdu. Jenomže „pravda zničí svět. A my nesmíme dopustit konec světa ve jménu toho, co je správné“. Je to paradoxní, když křesťanský demokrat vášnivě polemizuje s biblickým „pravda vás osvobodí“. Jistá bolestná váha se ale slovům Sorrentinova Andreottiho nedá upřít. Ten „konec světa“ asi může být, řekněme, krajní formou „osvobození“. V Andreottiho době (a ne jenom tehdy) ale existovala možnost, že odhalení zla v systému povede k tomu, že na místě toho, co padne pod náporem pravdy, vyroste něco ještě horšího. Tím božským z titulu se Andreotti stává především ve vlastních očích, jako součást toho údělu chápe i svou osamělost. Sorrentinův snímek ho ukazuje jako božstvo temné a selhavší, zároveň skutečně tragické. Nemuselo by být špatné vypravit se na ten film spolu s nějakým českým politikem a pak s ním nad kávou poklábosit o pravdě. Ale s kterým?
***
Film týdne
Sorrentinův film prolétává světem politiky, organizovaného zločinu a jejich styčných ploch, přeskakuje mezi jednotlivými obdobími a uvádí veliké množství figur. Tenhle vizuální uragán má ale téměř nehybné oko – Toniho Servilla.
Božský
Il Divo (Itálie, 2008) Režie: Paolo Sorrentino Premiéra 22. 10. 2009
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
