Lékařská komora vypracovala pravidla, která mají lékařům pomoci s rozhodováním v hraniční situaci, kdy pacienta nevyléčitelně nemocného mohou přestat léčit a lidově řečeno nechat jej zemřít. Podobnou situaci řešilo v minulosti i současnosti mnoho lékařů především podle svého úsudku, povahy a svědomí, nyní mají oficiální „kuchařku“. Situace se vylepší jen pro ty lékaře, kteří jsou natolik technokratičtí, že si myslí, že jim nějaký papír může poskytnout rozhřešení. Pravidla mají pochopitelně praktický právní význam v tom, že lékařům kryjí záda v případném soudním sporu.
Zvykejme si na podobné směrnice, s tím, jak stárneme jako populace, bude přibývat nejen podobných návodů a protokolů. Se vzrůstající extrémní finanční náročností léčby některých diagnóz a zároveň nechutí voličstva k větší spoluúčasti na nemoci se budou pravidla řešící koho a kdy přestat léčit nutně vypracovávat a dříve či později i z finančních důvodů.
Otázku, zda pravidla pro lékaře mají určovat lékaři jako odborníci, či raději politici coby reprezentanti zdravého rozumu, si nemusíme vůbec pokládat. Většina občanů je sice přesvědčena o tom, že odborníci mají mít poslední slovo, protože je k správnému verdiktu předurčuje jejich specializace. S vyostřujícími se rozpory mezi možným a na konkrétním pracovišti proveditelným, případně finančně udržitelným či racionálním se lékaři svého odbornického statusu raději vzdají, kromě jiného proto, aby měli krytá záda.
Čtěte „Lékaři už nemají... “ na straně 3
