Kdo by nezatoužil po troše adrenalinu. Představte si, že jste novinář, humanitární pracovník či jen dobrodruh a vyrážíte do oblasti, před níž vás úřady varují. Třeba do Afghánistánu či do Jemenu. Jedete tam s bohulibým úmyslem přinést pravdivé zprávy, pomoci lidem či jen získat osobní zkušenost, a přesto skončíte v rukou teroristů či prostě banditů. Tak nějak samozřejmě počítáte s tím, že váš stát udělá vše pro to, aby vás osvobodil. Možná i zaplatí výkupné. Ale že by pak po vás vymáhal náklady?
Tu otázku řeší francouzský parlament, ale je celoevropská. Zákon, který stanoví podmínky záchrany rukojmí v cizině, předpokládá, že stát může po unesených žádat náhradu záchranné operace. Obecně se ví, že západní vlády platí za své občany výkupné. Ale představa, že i ten, kdo se „díky“ vlastní lehkomyslnosti stane rukojmím, by měl za svou záchranu platit, zní jaksi neevropsky. Skutečně?
Patří-li odpovědnost k evropským hodnotám, lehkomyslný člověk by prostě platit měl. Ne kvůli sobě, ne jako daň z vlastní blbosti, ale kvůli ostatním. Když už západní vlády přistupují na jednání s únosci, je dobré vědět, že každá taková akce je povzbuzujícím signálem pro další únosce. Tohle je zas jejich adrenalin. „Vytvoříme-li situaci, kdy můžete vykoupit svobodu pro taliba tím, že polapíte novináře, brzy už tu žádní novináři nebudou,“ řekl nizozemský ministr Verhagen poté, co byl italský žurnalista Mastrogiacomo vykoupen za propuštění pěti talibů. Ano, je to stejný trend, jaký nasazují horské služby, třeba na Slovensku. Riskuješ tam, kde nemáš? Zachráníme tě, ale nasazení zdravotníků či vrtulníku zaplatíš.
