Albert Einstein zemřel 18. dubna 1955 v princetonské nemocnici v New Jersey. Thomas S. Harvey, patolog, který jej pitval, vyjmul vědcův mozek, rozřezal jej na 240 kousků, a ty pak uschoval v celoidinu. Matematik Évariste Galois zemřel 31. května 1832 v nemocnici Cochin v Paříži. Patolog mu otevřel lebku a důkladně prozkoumal mozek. To bylo velmi zvláštní, víme-li, že Galois byl střelen do žaludku a zemřel na zánět pobřišnice. Více než polovina pitevní zprávy byla věnována mozku.
To, že Einsteinův mozek má Harvey doma v zavařovacích sklenicích, nevěděl dvě desetiletí vůbec nikdo ani Einsteinova rodina. V roce 1978 tehdejší reportér New Jersey Monthly Steve Levy vystopoval Harveyho k němu domů do Wichity ve státě Kansas. Po dlouhé rozmluvě s novinářem Harvey přiznal, že Einsteinův mozek opravdu uchovává. Z krabice opatřené značkou nápoje „Costa Cider“ vytáhl pak dvě zavařovačky s kusy šedé hmoty, která zařídila revoluci ve vědě.
Od té doby Harvey umožnil části mozku prozkoumat třem vědeckým týmům. Anatomka Kalifornské univerzity v Berkeley Marian Diamondová s kolegy vydala o Einsteinově mozku práci v roce 1985. Zjistila, že poměr neuronů ke gliovým buňkám (buňky podporující a chránící neurony) v jedné části Einsteinova mozku byl menší než u jedenácti normálních mozků.
Autoři sice usoudili, že větší počet gliových buněk na neuron by mohl svědčit o tom, že Einsteinovy neurony pracovaly intenzivněji, a potřebovaly tak více energie než neurony normálního mozku, jiní výzkumníci však tuto interpretaci zpochybnili.
Druhou studii na toto téma vydal Britt Anderson z Alabamské univerzity v Birminghamu v roce 1996. Anderson a Harvey ukázali, že zatímco Einsteinův mozek vážil méně než průměrný mozek (1230 gramů ve srovnání s průměrnou hodnotou 1400 gramů), obsahoval v dané oblasti více neuronů.
Temenní lalok bez rýhy V roce 1999 neuropsycholožka Sandra Witelsonová se spolupracovníky z McMasterovy univerzity objevila cosi, co se považuje za možný klíč k Einsteinově genialitě. Spodní temenní lalok, o němž se uvádí, že se používá k matematickému uvažování, byl u Einsteina o 15 procent širší než u běžných mozků. Navíc se ukázalo, že v této oblasti chybí obvyklá rýha (sulcus).
Badatelé přišli s názorem, že absence rýhy by mohla znamenat efektivnější komunikaci mezi neurony. Výsledky výzkumu jsou sice zajímavé, nedají se však považovat za příliš přesvědčivé. Koneckonců, třebaže Witelsonová použila v kontrolní skupině 35 mozků, v experimentální skupině měla mozek jediný - Einsteinův.
Zbývající kusy Einsteinova mozku Harvey nakonec předal na místo jejich posledního odpočinku, do patologického oddělení nemocnice v Princetonu. Když se jej ptali, proč vůbec mozek vzal (Einsteinovo tělo bylo zpopelněno), vysvětloval, že cítil povinnost zachránit vzácnou šedou kůru mozkovou pro příští generace.
V pitevní zprávě o Galoisovi se o jeho mozku píše: Po sejmutí kůže je vidět, jak je lebka rozdělena do dvou částí, které jsou u malých dětí spojeny do věnce; tyto části jsou k sobě připojeny v tupém úhlu. Šířka lebky je nejvýše pětina palce. Na okraji, kde se věncový šev stýká s temenní kostí, je znát hluboká, plochá a kruhová prohlubeň, jež navazuje na kloub mezi oběma kostmi; temenní hrboly jsou velmi vyvinuté a jsou daleko od sebe; vyvinutost této části je ve srovnání s týlní kostí pozoruhodná...
Po otevření lebky je patrné, že vnitřní stěny čelních dutin se nacházejí velmi blízko u sebe; zbývajícího prostoru je méně než pětina palce; vprostřed lebeční klenby jsou dvě prohloubeniny, které odpovídají hrbolům popsaným výše...
Mozek je těžký, jeho závity velké a štěrbiny hluboké zejména na bočních stranách; jsou zde výrůstky zapadající do lebečních dutin; jedna před každým předním lalokem, dvě na vrcholu horní části; mozková hmota je celkově měkká; ventrikulární dutiny jsou malé a bez jakýchkoli tekutých látek.
Pátrání po centru geniality Proč patolog zkoumal Galoisův mozek tak důkladně, jestliže příčina smrti byla zřejmá? Vodítkem může být první věta zprávy: „Mladý Évariste Galois, věk 21 let, dobrý matematik, znám zejména pro svou divokou obrazotvornost, právě po 12 hodinách podlehl akutnímu zánětu pobřišnice, způsobenému zásahem kulky z 25 metrů.“
Mám takové tušení, že patolog byl veden stejnou zvědavostí, která přiměla Harveyho vzít si Einsteinův mozek. Věděl o Galoisově renomé matematika i o jeho nezkrotné a vášnivé imaginaci a cítil neodolatelnou potřebu prozkoumat jeho mozek, aby v něm našel vodítka pro zdroje takových vlastností.
Stejně jako v Einsteinově případě ani zde pitva neodhalila žádný nezvratný důkaz. Za pokus to ale asi stálo, vzhledem k tomu, že šlo o možnost odhalit tajemství mysli někoho, kdo byl v matematice i v politice jedním z hlavních protagonistů revolučního romantismu.
***
Knihu amerického astrofyzika Maria Livia nazvanou Neřešitelná rovnice vydalo nakladatelství Argo/Dokořán. Text upravila redakce Lidových novin.
Kdo je Mario Livio * narodil se v Rumunsku a vzdělání získal v Izraeli, kam jeho rodina emigrovala * nyní žije v USA a pracuje jako vedoucí jedné ze skupin Vědeckého ústavu Hubbleova vesmírného dalekohledu * zabývá se kosmologií, supernovami, temnou energií, černými děrami a otázkami původu inteligentního života
