Mám teď v ruce úžasnej a strašlivej příběh,“ slyšela jsem před dvěma lety nad kávou od své přítelkyně producentky, nejzapálenější filmařky, jakou jsem kdy potkala. „Německo, třicátá léta, masovej vrah,“ nastínila mi Karla Stojáková a poté jsme se obě pohroužily do mlčenlivého přemítání, nakolik je masové vraždění tahákem na diváka. Tedy mlčenlivého až na neustálé zvonění telefonu, které prostupuje Karlin život, co ji znám. O pár týdnů později mi Karla volá: „Tak jedeme do Londýna, máme schůzku s Anthony Neilsonem, autorem divadelní hry o tom vrahovi.“ Večer s režisérem přiletěli spokojeni, mohou si nakládat s textem, jak chtějí. Od té chvíle sleduji, jak Karle pod rukama vzniká film Normal.
Peter Kürten na přelomu dvacátých a třicátých let v Německu vraždil a znásilňoval s takovou vervou, až se mu začalo říkat upír z Düsseldorfu. V dětství viděl svého otce sexuálně obtěžovat matku i sestry a zanedlouho se k němu přidal. Svou první oběť zavraždil ve svých devíti letech. Na výletě uto-pil kamaráda. Později se oženil a u soudu, kde mu prokázali „pouze“ devět vražd, trval na své příčetnosti. V roce 1931 mu hlavu sťala gilotina. Lidé, jež jsou jeho zločiny šokováni a volají po popravě, si ovšem rok nato zvolí Hitlera a budou se podílet na zvěrstvech ještě horších. „Našli jsme Lidové noviny z roku 1930. O vrahovi z Düsseldorfu toho tehdy bylo plno i u nás. V Německu je v top ten sériových vrahů číslo čtyři,“ vypráví mi režisér filmu Julius Ševčík, jenž je i autorem scénáře.
Z rozhovorů před Kürtenovou popravou sepsal psychiatr Karl Berg knihu Sadista, kterou se inspiroval Brit Anthony Neilson ke hře Normal. Když se hra dostala před dvěma lety do rukou režiséra, už na desáté stránce se rozhodl, že příběh natočí. Julius Ševčík je mírně excentrický muž, jeho osoba zaplní místnost i ulici. Je precizní workoholik, a jak prohlašuje, nic než film ho nebaví. „Hranice mezi normálností a šílenstvím je tenká a jednoduše překročitelná. Co bylo šílené v roce 1931, bylo ve druhé světové válce normální. Je to zajímavé i dnes, příběh o tom, jak se z lidí stanou monstra vraždící své sousedy, je současný.“ Dva měsíce před tím, než začal Ševčík číst text, mu zemřela matka. „Dva roky jsem s ní prožíval její nemoc a viděl, jak šílený a nespravedlivý život může být. Člověku až začne připadat normální, že někdo umírá. Cítil jsem nutkání se k tomu vyjádřit.“
Normal sami tvůrci odkazují k žánru noir. Výsledný film je nápadně nečeský. Příběh z Německa sepsal britský autor, scénář je dílem Julia Ševčíka a dramaturgovali jej Čech a Fin. Část filmu vznikla vMakedonii, odkud se film posílal do bulharských laboratoří k vyvolání. Karla Stojáková v zahraničí pracuje od první vteřiny, kdy se stala producentkou: „To, co je pro film nejlepší, hledám po celém světě, můžu si přece vymyslet cokoli.“
Za kamerou stál Mexičan Antonio Riestra, který už dva roky žije v Praze. Když se film začal natáčet, vyprávěl mi, jakou barvu přiřkli s režisérem zlu. Filmovým městem se šíří zlověstná zelená záře, jež proniká do domů a lidských duší. Do Prahy přijel Antonio z rodného Mexiko City za svou přítelkyní, která tu studovala film. Ona se po roce vrátila domů, Antonio zůstal. VMexiku stál za kamerou druhého štábu při Fridě a u Amores Perros točil některé scény, například známou rvačku bojových psů. „Hned to první ráno, co jsem se probudil v Praze, jsem cítil, že v tomhle městě zůstanu. Představ si, už od dětství je můj oblíbený fotograf Josef Koudelka. A tady jsem se s ním u přátel náhodou setkal. Viděl jsem tu filmy jako Spalovač mrtvol nebo Erotikon a první filmy Miloše Formana.“
Ani Karla, ani Julius nechtěli do filmu vybírat herce, kteří rotují v obsazení většiny českých snímků. Jak Julius vysvětluje, z masového vraha chce mít ikonu, měl to být životní výkon herce. A herečka v roli vrahovy ženy měla být schopna se mu vyrovnat. „S Milanem Kňažkem jsme si poměrně rychle plácli. Ani u Dagmar Havlové jsem si nepřipustil, že by odmítla,“ říká Ševčík.
Nečeskost obrazu i žánru podle Julia naznačuje nový trend. „Když si prohlédneš škodovku, tak i přes německého majitele má české parametry, třeba velký kufr, protože Češi rádi velký kufr – na rozdíl od Francouzů. Ale už je srovnatelná s ostatními evropskými vozy. Nedávno jsem v Izraeli viděl, že tam nejezdí téměř jiný taxík než Škoda Fabia. Vše překračuje hranice státu, není možné, aby se film jako jediný uzavřel. Studoval jsem v New Yorku a pracoval se štáby, kde byli lidé z nejrůznějších zemí světa.“ Myšlenky režiséra kmitají téměř viditelně. Premiéru si odbude ve středu, přes víkend si odpočine a od pondělí chce myslet na jiný film.
Při přípravě filmu se štáb dennodenně scházel u Karly doma a diskutoval o každém odstínu každé barvy, o každém pocitu. „Všechno už bylo natočeno, takže když se mluví o filmu, hledají se k němu tzv. parent films – díla s podobným tématem či poetikou. U nás to byly asijské filmy, práce Wong Kar-waie a Kim Ki-duka.“ Lidé si Kňažka už teď spojují sHannibalem Lecterem.
S trailerem filmu odjela Karla do Cannes a vrátila se nadšená, na těch pár záběrech mohli prý investoři a producenti oči nechat. „Teď mě zajímá, jestli to českého diváka přiláká. Jestli dokáže přeřadit z komedií typu Líbáš jako bůh.“ Dobový film, který se z pětadevadesáti procent odehrává v noci, se sponzorům nenabízel jednoduše, žádné místo pro product placement, žádná velká legrace.
V noci procházíme s Karlou ztichlou Prahou a kočičí valouny se lesknou od tajícího sněhu. Přemýšlí o Normalu pořád. „Je to fascinující. Herci v něm hrají skvěle, ale vždyť je děsný, že ten člověk, o kterém točíme, byl taková zrůda. Kladu si otázku z filmu: rodí se zrůdy, nebo je vytváříme? Tehdy lidé také cítili, že se mění doba, taky byla hospodářská krize. Tak jen doufám, že to s námi dopadne lépe.“
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, nora.grundova@lidovky.cz
