Přemlouval jsem šéfa komentátorů Lidovek Martina Zvěřinu a šéfredaktora Dalibora Balšínka, aby přepustili mé místo mezi autory Posledního slova Pavlu Bémovi. Argumentů jsem měl požehnaně – ve svých posledních textech, které publikoval na Parlamentních listech, Bém dokázal, že má velký autorský drajv a že – na rozdíl ode mě – má díky pohodičce v parlamentu na psaní čas („Zase v ní [Poslanecké sněmovně] sedím a mám trochu volného času, tak vám píšu, abych jej nějak rozumě vyplnil.“). Bohužel můj návrh odmítli s tím, že by se Bém musel nejdřív naučit počítat a přestat psát „rozumě“, aby se mohl kvalifikovat. Tak snad příště, Pavle.
Můj velký zážitek uplynulého týdne ale nebyly tři články Pavla Béma o mně, ale film Davida Finchera The Social Network, ze kterého jsou všichni mladí filmoví publicisti (a jejich dědeček František Fuka) nadšení a o kterém tuším ve Slate napsali, že to je „Občan Kane naší generace“. Je to výborný film, škoda, že tolik skvělých lidí věnovalo takové úsilí tématu (zrod Facebooku), které za pár let už nejspíš bude málokoho zajímat, jehož kontext zmizí a s ním i nemalá část zážitku, ale na druhou stranu už dlouho tu nebyl takový pěkný zástupce aktuální filmové žurnalistiky. Je to moc pěkně napsané, moc pěkně zahrané a moc pěkně natočené malé drama, pár postav, pár prostředí, nic, co bychom tady nezvládli (a kdo ví, třeba zrod Seznam. cz v sobě skrývá taky podobně výbušné téma plné neukojených ambicí, kamarádství a zrady). Ale jen na první pohled. The Social Network je naopak dokonalá ukázka toho, proč americké filmy jsou v mnoha žánrech úplně mimo náš dosah, proč je při psaní recenzí pořád nutné měřit našim a jejich filmařům dvojím metrem. Jde o ta dvojčata.
V příběhu Marka Zuckerberga, zakladatele Facebooku, hrají významnou roli dva bratři Winklevossové. Jsou dnes dost mediálně známí: kromě toho, že tvrdí (a poměrně oprávněně), že Facebook byl jejich nápad a Mark Zuckerberg jim ho ukradl, jsou to vrcholoví veslaři, pochází z bohaté rodiny a jsou identická dvojčata. Při obsazování těchto rolí klasickým způsobem se dostanete do velkého problému – potřebujete a) dobré herce, b) dobré herce dvojčata, c) dobré herce, dvojčata, kteří jsou stejně staří jako Winklevossové a jsou jim podobní. Český režisér s českým rozpočtem by musel většinu těch kritérií obětovat. Buď by obsadil dva dobré, leč vzdáleně si podobné herce, nebo by se obrátil dejme tomu na bratry Formany, kteří jsou sice dvojčata, ale jejich věk ani vizáž neodpovídá ani vzdáleně. Evropský režisér – dejme tomu Francouz nebo Němec – by mohl použít digitální efekty. Nechal by jednoho herce hrát obě postavy a pak je v postprodukci složil do jednoho záběru. Obvykle to ale nepůsobí realisticky, je těžké hrát roli, a ještě k tomu předstírat, že je vedle vás někdo další, být věrohodný ve vzájemném dialogu. Američan David Fincher, známý perfekcionista, kompromisy dělat nemusel. Obsadil dva zcela si nepodobné herce (Armieho Hammera a Joshe Pence), poslal je na deset týdnů na speciální výcvik, během nějž se naučili stejně pohybovat, a dokonce jako dvojčata dýchat synchronně, pak je nechal všechny scény zahrát a nakonec... pomocí počítače nalepil tvář Armieho Hammera i na tělo Joshe Pence. Výsledkem jsou dvojčata nejdvojčatovější (a mnoho etických problémů – třeba to, kdo doopravdy hraje Tylera Winklevosse, protože Armie Hammer musel svým obličejem imitovat hraní Joshe Pence, takže je to spíš tak, že Hammer půjčil svou tvář Pencovi, než že Pence své tělo poskytl Hammerovi) a další vítězství amerického režiséra perfekcionisty. A pocit pokoření pro ty, kteří tvoří v zemi, kde všechno, co dělají, může být přinejlepším přibližné.
Na druhou stranu, když máme politiky, kteří jsou schopni napsat „rozumě“, není se zas tak čemu divit.
