Ze všech tří klíčových postů, které za posledních dvacet let Juščenko zastával (v minulosti byl šéfem ukrajinské Centrální banky i premiérem), je pět let na prezidentském postu nejméně úspěšných.
Možná ale jen proto, že se od Juščenka čekalo příliš. Oranžová revoluce se ve svém rozuzlení podobala „revolucím“ ve střední Evropě patnáct let předtím. Bylo to sice vítězství oranžového tábora, ale s tím, že Juščenkovi se zmenšily jeho pravomoci a dříve silný prezidentský úřad zeslábl.
Juščenkovy šance změnit ukrajinskou společnost a politiku, tak jak si předsevzal, se výrazně zmenšily. Ale i kdyby plné pravomoci měl, bylo by to za dodržování demokratických principů velice těžké. Na Ukrajině bylo z hlediska fungující demokracie špatně téměř všechno – zcela nepřehledné zákony, podivné rozdělení moci mezi prezidenta, premiéra, vládu a parlament, katastrofálně fungující soudnictví, všeobecně rozšířená korupce, mocní oligarchové kontrolující politiku nebo do ní přímo vstupující. K tomu přidejte nostalgii po Sovětském svazu, rozvrácenou ekonomiku stojící na vývozu surovin a polotovarů, mizerné zdravotnictví, katastrofální infrastrukturu, zcela zdeformované ceny, neplacení daní jako národní sport.
Navíc zájem Ruska na připoutání, když ne rovnou rozkladu, zániku či rozpadu padesátimilionové země, které v Moskvě nepřestali říkat „Malorusko“. Velká část občanů Ukrajiny zase nepřestala vzhlížet k bohatšímu a spořádanějšímu Putinově Rusku – nejedná se pouze o etnické Rusy.
Juščenko, přesvědčený o své pravdě, se pokusil i v chaotické politické situaci a v posledním roce v tak těžké krizi, kterou si my tady v Česku ani nedokážeme představit, držet kormidlo země směrem na Západ. Nebylo jen jeho vinou, že se podařilo jen málo. Členství Ukrajiny v NATO je daleko nejen proto, že se aliance o Ukrajinu a Gruzii rozšířit zdráhá, ale především z důvodu, že velká část ukrajinského obyvatelstva a většina politiků se staví proti – včetně Tymošenkové.
Stejně špatně je na tom Ukrajina se svými unijními ambicemi. „Tluč, netluč, dveře do Evropské unie jsou pevně zamčené. To není nejlepší doba na to vstupovat do unie,“ postěžoval si před několika dny Juščenko. Slabou útěchou je, že kdyby se v unii hlasovalo, bude Ukrajina členem EU lehčeji, než Turecko, které už několik let vede vstupní rozhovory.
Juščenkovi se však přece jen něco povedlo. A to otevřít debatu o ukrajinských dějinách, základech státnosti a vztahu k sovětské minulosti. Juščenkovo pojetí, které se v podání hlavy státu poprvé vzepřelo sovětské tradici, stavělo na pohledu západní části Ukrajiny – té, Ukrajiny, která je nezpochybnitelně civilizačně evropská.
Ukrajinský Walesa Stěžejní se stala Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), neboli banderovci, nepostrádající sice temné stránky (antisemitismus, nebo zabíjení polských vesničanů) – avšak ani ty nemění nic na tom, že tato kapitola a její hrdinové jsou hodni obdivu. Stejně tak lze souhlasit s Juščenkem, že je třeba připomínat ukrajinské hladomory, nejstrašlivější ze zločinů stalinismu, jimž padly za oběť miliony Ukrajinců.
Juščenko volby prohraje, neslavně, už v prvním kole. Ale přesto zůstane velkou postavou Ukrajinců a nepřestane hrát klíčovou roli – podobně jako ji v sousedním Polsku nepřestál hrát podobně „neúspěšný“ prezident Lech Walesa. Budoucnost, i Ukrajinci, kteří si zažijí prezidentskou vládu Viktora Janukovyče nebo Tymošenkové, dají Juščenkovi za pravdu a jednou bude považován za velkou postavu ukrajinských dějin. Tedy, pokud za deset, patnáct let bude Ukrajina.
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN
