Kajínek se žene k metě nejúspěšnějšího českého filmu všech dob, jistě překoná Kolju i Vratné lahve a je vskutku příjemné pozorovat, kterak český divák již dospěl, přerostl čítankový pozitivismus a chutě se identifikoval s bulvárním filmem, který z trestance, o němž se vedou spory, zda byl větší anebo menší hajzl, dělá hrdinu. Věřím, že na filmech Roubal: Král zbojníků a Stodolovi: Bonnie a Clyde po česku se již pracuje, protože heparinového vraha už máme za sebou.
Ve víru propagační kampaně na film Kajínek, které se zúčastnil i Kajínkův dvojník a pan ministr vnitra, zcela zaniká hlas původního režiséra a scenáristy projektu Ivana Fíly. Většina novin sice poctivě reflektovala jeho hysterický výstup na novinářské projekci Kajínka, kam vnikl a byl vyveden, když se zoufalou neobratností obviňoval režiséra a producenta Petra Jákla a jeho producentského otce (Fíla jim říká „Jáklové“) z toho, že ukradli jeho scénář, ale spíš jako zábavnou historku, něco, co nemá cenu brát vážně. Ale vlastně není divu, že novináři, které Fíla už čtrnáct dní před premiérou začal bombardovat svými masovými maily s bizarními tvrzeními o tom, že si Kajínka stáhl z internetu (v souboru kajinek.rar bylo samozřejmě porno, film na net v žádném případě neunikl), to víceméně odzívali. Fíla má pověst potížisty, a přestože je nepopiratelně velmi talentovaný a úspěšný (natočil Leu, nominovanou na Zlatý glóbus, Král zlodějů dostal čtyři České lvy), v českém filmovém prostředí jeho slovo nemá téměř žádnou váhu. Autor natočeného scénáře, kolega Marek Dobeš, prohlásil, že ve scénáři není ani „slovo“, které by nepatřilo producentům, „Jáklové“ řekli, že se jim snaží pomstít, protože ho z projektu vyhodili, a Fíla dál píše masové maily, aniž by koho zajímal.
Přitom otázka spoluautorství scénáře je něco, co by se v civilizovaném světě rozhodně nebralo tak na lehkou váhu. Podezření z plagiátu se producenti bojí jako kříže, mnoho amerických scenáristů dokonce pro jistotu scénáře jiných nečte, aby nebyli později usvědčeni z toho, že použili některá scenáristická řešení i třeba podvědomě. Americká studia platí velké peníze literárním vědcům, jako byl například Samuel Rosenberg, aby cupovali scénáře předem a zjišťovali, zda náhodou nebylo vykradeno něco jiného (a pokud bylo, najít to, co vykradené vykrádá samo). Nejde tu o „slova“, největší cenu má autorské řešení. Je snadné přejmenovat Červenou karkulku na Červenou jarmulku, změnit „velké oči“ na „řádná kukadla“, je jednoduché přepsat scénu tak, aby vypadala jinak, něco vyhodit, něco přidat. Ale to, co je pod tím, se změnit jen tak nedá. Můžeme si stokrát myslet, že příběh Kajínka je reálný a nikomu nepatří, ale dal by se vyprávět mnoha způsoby. I jako story ksindla, z něhož bulvár udělal Jánošíka. A patří k dobrým mravům podepsat pod scénář i toho, kdo odvedl práci, s níž jsem jako producent nebyl spokojen, zahodil jsem ji a začal znovu, protože ten vozík chvíli strkal a i kdyby se skutečně stal ten zázrak a vůbec nic z jeho nápadů použito nebylo, alespoň prošlapal slepou cestu a ukázal mi, kudy nemám pokračovat. Že se Ivan Fíla snaží použít své autorství k tomu, aby zarazil Kajínkovu distribuci, je samozřejmě zoufalé a hloupé, protože jestli jsou Jáklové jenom trochu producenti, podepsal Fíla smlouvu, podle níž si s jeho textem můžou dělat, co chtějí. Patří mu to, co každému autorovi: honorář a kredit v titulcích.
Ale to, že pod Kajínkem autor Ley podepsán není, vlastně chápu jako happy end.
