Zda pro takové tvrzení existují důkazy, zjišťoval Jan Richter ve své reportáži.
V sobotní podvečer zastavuje modrá dodávka Michaela Kocába před závorou u vjezdu do uprchlického tábora Jezová-Bělá pod Bezdězem. Jsme jedinými návštěvníky a strážní pražského rockera ihned poznávají, ale do tábora nás nepustí, ani když jim Michael Kocáb tvrdí, že je naše cesta ve státním zájmu. Bývalý předseda parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk z Československa, který chce znovu spatřit podzemní bunkr, ve kterém - jak je přesvědčen - byly uloženy sovětské jaderné hlavice, se dnes dovnitř nepodívá. Vydáváme se tedy kolem táborového plotu dál do lesa.
Polozapomenutou debatu o tom, zda byly za minulého režimu v Československu uloženy sovětské jaderné zbraně, oživil před nedávném poslední komunistický náčelník generálního štábu ČSLA a první polistopadový ministr národní obrany generál Vacek. Jeho tvrzení, že Sovětský svaz měl jaderné hlavice v ČSSR uloženy už od roku 1969, mnohé překvapilo. „Sověti to tehdy dost popírali,“ říká Michael Kocáb, „a naši vojáci od toho dávali ruce pryč.“
Historik Petr Luňák, jenž loni vydal knihu Plánování nemyslitelného o válečných záměrech socialistického Československa, se diví, že generál Vacek dnes přiznává něco, co dříve vehementně popíral. Ani tak ovšem dnes nemáme hmatatelné důkazy, že zde sovětské jaderné zbraně opravdu byly, říká Luňák. Ve své knize ale zveřejnil smlouvu, o níž mluví i generál Vacek. V roce 1965 uzavřelo Československo se Sovětským svazem dohodu o vybudování tří zařízení pro skladování jaderných hlavic.
Po několika stech metrech nalézáme první zbytky sovětských bunkrů, ale Michael Kocáb si pamatuje, že podzemní skladiště nebylo tak daleko od budov základny, které dnes slouží jako ubytovna uprchlíků. „Nechtěli nás tam tehdy pustit, nemohli najít klíče a nakonec musel nějaký údržbář urazit zámek. Ale bylo to určitě blíž, než jsme teď.“ Nakonec přicházíme k podivnému plochému kopci s betonovými hranami, obklopenému několika strážními kryty se střílnami. Kousek za ním vidíme další umělý kopec. V roce 1991 je týdeník Respekt popsal takto: „Mezi stromy jsou vidět dva podlouhlé, uměle vybudované kopce. Příjezdová cesta končí u mohutných pancéřových vrat. Za nimi se skrývají rozsáhlé podzemní prostory.“ Přímá linka do Moskvy Podle generála Vacka se o existenci hlavic otevřeně mluvilo už někdy od roku 1993. Sám je během působení v nejvyšší armádní funkci na sklonku 80. let nikdy neviděl, ale rozhodně to ani tehdy nebylo žádné tajemství. Eduard Vorobjev, někdejší velitel sovětských vojsk v Československu, jde ještě dál. „Na jaderné zbraně v Československu se mě novináři ptali hned na první tiskové konferenci k odsunu našich vojsk, ještě v roce 1989,“ říká dnes Eduard Arkadijevič, „a odpověď byla kladná. Bylo by nelogické mít na linii dotyku s NATO raketové nosiče a nemít do nich jadernou munici.“
Jaderné hlavice byly prvotně určeny pro dvě sovětské raketové brigády rozmístěné ve středních a severních Čechách, ale v případě válečného konfliktu se Spojenými státy a západoevropskými zeměmi by jaderné střelivo bylo předáno i československé armádě.
Kontrolu nad nimi ovšem nemělo velení Střední skupiny sovětských vojsk generála Vorobjeva, ale přímo Moskva. Michael Kocáb vzpomíná, že když tehdy uvnitř bunkru zvedl telefon, bez vyzvánění se na druhém konci ozval rusky hovořící muž. „To muselo být až v Moskvě, ale já se s ním nedomluvil.“
V roce 1983 do ČSSR přibyly další jaderné zbraně, tentokrát rakety středního doletu SS-20, které byly umístěny v Libavé na Moravě jako protitah vůči rozmístění amerických střel Pershing v Německu.
Tyto rakety nechalo sovětské velení odvézt ještě před koncem komunismu u nás, v roce 1988, v důsledku smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního doletu uzavřené mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Kdy se do země původu vrátily jaderné hlavice z Bělé, Míšova a Bíliny dodnes s jistotou nevíme. Zatímco generál Vacek píše, že se tak stalo v červnu 1990, podle generála Vorobjeva byly pryč už v době, kdy potvrzoval novinářům jejich rozmístění, tedy ještě koncem roku 1989. Obcházíme s Michaelem Kocábem ruiny sovětských bunkrů, silnic a signálních plotů, které kdysi uzavíraly přístup do jednoho z nejstřeženějších míst v Československu. Vchody do obou podzemních bunkrů byly zasypány hlínou, vše zarůstá travou a bujnou lesní vegetací. Na internetu jsou k vidění fotky vnitřního vybavení obou skladišť od nadšenců zabývajících se podzemím, samotné jaderné hlavice ale nikdo nikdy nevyfotil.
Důkazy o jejich rozmístění v bývalém Československu bude třeba hledat v moskevských archivech, podobně jako informace o mnoha dalších událostech našich moderních dějin. Zatím však z vlastních archivů, zdá se, nečerpají ani současné ruské úřady. Ministerstvo zahraničí Ruské federace odmítá „historické okolnosti“ komentovat, kdežto podle tiskového tajemníka ruské ambasády v Praze Vladimira Fedorova „existuje dobrý důvod se domnívat, že jaderné zbraně na českém území nikdy nebyly“.
***
V roce 1983 do ČSSR přibyly další jaderné zbraně, rakety středního doletu SS-20
O autorovi| Jan Richter, ČRo 7-Radio Praha
