V roce 1968 jsem v našem městě zakládal KAN. Klub angažovaných nestraníků. Docela rychle vznikla početná členská základna, sepsali jsme ustavující listiny, pořádali jsme schůze a z nich dělali zápisy. Byla to spousta papírů, na kterých mě těšilo, že zůstanou jako cenné dokumenty pro budoucnost. Taky proto jsem vždycky všechny zápisy a projevy formuloval dbale. Šlo mi o to, aby po nás zůstala i pěkná čeština. Mělo nás to i pro budoucí pokolení odlišit od těch druhých, od straníků. Komunisti mluvili tehdy zvláštním jazykem frází. Ty neznamenaly někdy nic, jindy významy snad měly či skrývaly. A těmi frázemi poškozovali češtinu vůbec, nejen tu svoji stranickou. Když mě kolega 21. srpna vzbudil, že jsou tady Rusové na tancích, hned jsem věděl, že listiny musíme spálit. Srdce autora těch písemností mi přitom krvácelo. Žádný odkaz budoucím generacím v kultivované formě se nekoná. Jaká škoda. Jenže všechny ty papíry byly udáním na nás samotné. Výbor našeho KANu nebyl naivní. Už tehdy jsme věděli, jak se chová československá reprezentace, pokud velká přesila chce, aby jí odevzdala zemi. A Dubček a spol. byli vlastně místodržícími Kremlu už předtím, jenom na to pozapomněli nebo si to na chvíli nechali rozmluvit od nás občanů. Brežněv jim to jen připomněl a oni to uznali. Nevím, kde se v nás ta jasnozřivost vzala, a teď zpětně mi to přijde téměř jako namyšlenost, ale další den, 22. srpna, se z komína našeho domu kouřilo. Jako z jediného. Pochopitelně z těch našich papírů.
Když komunistům došlo, že už máme důvod se jich bát, tak si na mě vzpomněli. Začala moje dlouhá éra řidiče a dvacetiletí vození masa. To víte, každý den jsem si při odchodu z práce zkontroloval aktovku, jestli mi tam nehodili třeba buřta. Byl jsem právník a pochopil jsem o něco dříve než oni, že mne mohou kriminalizovat. Teprve nějaký čas po započetí mých pravidelných sebekontrol mi začali při expedici přidávat do vozu maso. Všechno jsem to ale u řezníků pokaždé zvážil a dopisoval přebytečná kila do výdajového dokladu. Tam jsem poznal, jak pečlivě plánovali akci proti mně. Když jsem dával v podniku výdajový doklad s patnácti kily navíc, tak se bezelstně prořekli, že to mělo být o šestnáct kilo navíc, ne patnáct. Snad by mě byli měli i radši a nechovali by se ke mně tak nedůtklivě, kdybych jim tu radost udělal a tu past nad sebou nechal zaklapnout. Ale to jsem přirozeně nechtěl a neotrávili mě natolik, aby mi to začalo být jedno. Měl jsem taky rodinu. Na výslechy jsem jezdil a uměl jsem si představit, že bych se taky jednou nemusel vrátit.
I proto jsem se snažil mít všechno v práci tip ťop, protože přirozeně, když na mě strojili léčky, tak by nějakou mou vlastní chybu, neřkuli prohřešek přivítali ještě raději, a to by si na mně teprve smlsli. To mělo vůbec atmosféru, vstupování do chřtánu STB. Za vámi zavřeli dveře, před vámi otevřeli mříž. Za vámi zavřeli mříž a před vámi otevřeli další mříž, nebo dveře, to už si nepamatuju. Vím jen, že to tak bylo několikrát. A snad jsem se u toho i modlil, každopádně mi leckdy bylo na omdlení. Ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. A taky ze zvláštního důvodu jsem si dával záležet, aby mě nezatáhli do nějaké šlamastiky. Říkal jsem si, že tohle teď jako pohůnci dělat musejí, ale až se to tady změní, tak by jim to zbytečně zatížilo svědomí. To jsem se ovšem mýlil. Svědomí pak neměl nikdo žádné. A novodobá reprezentace to ani nijak nežádala. On si holt někdo myslí, že vyrovnání se s minulostí se udělá samo. Víte, Němci se po válce vyrovnávali s minulostí opravdu dlouho. Svým způsobem se vyrovnávají doteď. Ale NSDAP zakázali hned po ní. Ne tak my tu naši.
Promiňte, zase jsem se rozčílil, a to si to zakazuju dělat. Přece už na to nemám věk, v mým věku by se slušelo zachovávat si odstup a nadhled a jen občas a jen velice neurčitě něco konstatovat. Navíc, to dvacetiletí po roce 1989 už je jiný příběh. A není to už to, jak jsem musel spálit ty naše papíry a ještě kontrolovat ostatní, jestli přece jen nezapomněli na nějaké svoje kopie.
Příběh Vítězslava Maršálka napsal
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
