FILMOVÝ DIÁŘ
Člověk má pocit, že už bylo o holokaustu všechno napsáno, natočeno a řečeno. Není to pravda. Vždycky se najde něco, co jsme ještě nevěděli, co nás překvapí, co znovu zasáhne. Třeba jako film Ďáblova dílna, který oživil události nepříliš známé a nabídl další pohled na téma, další otázky a další fakta, nad nimiž zůstává rozum stát.
Kromě toho, že Ďáblova dílna detailně líčí okolnosti padělatelské Operace Bernhard, které jsou samy o sobě prostě neuvěřitelné, dozvíme se tam jen tak mimochodem i leccos dalšího.
Například to, že v táboře Sachsenhausen existovalo jakési „schuhekomando“, což byli vězni, jejichž úkolem bylo zkoušet boty pro wehrmacht. Celý den se z apelplacu ozýval pravidelný dusot nohou obutých do těžkých bot, zesláblí a vyhladovělí muži pochodovali a běhali šestnáct hodin denně, respektive dokud nepadli k zemi.
Překvapivý je i opravdu šibeniční humor, který pronikal za ostnaté dráty, a který u nás, blahobytně žijících, vzbuzuje podobné rozpaky jako vtipy slepých, paraplegiků či jinak hendikepovaných. Tenhle znáte? Víte, proč nebyl v Osvětimi bůh? Protože neprošel selekcí.
Jednou přijde chvíle, kdy už na světě nebude jediný člověk, který přežil holokaust. Nikdo si toho nejspíš nevšimne, nikdo ten okamžik nezaznamená. Ale odejde tím stigma snad nejděsivější kapitoly minulého století.
Filmy, jako je Ďáblova dílna, pak budou sloužit jako paměť a jako svědectví, aby se vědělo, aby se nezapomnělo. Tohle je rozměr kinematografie, o němž se zase tak moc nemluví. Mělo by.
O autorovi| Darina Křivánková, redaktorka LN
