Kdysi se na mě obrátil polský Playboy, abych pro ně udělal rozhovor s režisérem Petrem Zelenkou. Rád jsem souhlasil: se Zelenkou jsem se chtěl seznámit už dávno a šéfredaktor Playboye je inteligentní chlápek - pamatuji ho ještě z dob, kdy s rozevlátými vlasy mluvil do megafonu během studentských stávek v roce 1989. Spolupráce dopadla ideálně: Zelenka je zajímavý vypravěč, honorář se rovnal měsíční mzdě polského učitele a rozhovor nevyšel, takže můj tehdejší zaměstnavatel nemusel mít výčitky svědomí, že mi asi málo platí, když si musím přivydělávat jinde.
A nakonec jsem povídání se Zelenkou zařadil do pozdějšího sborníku rozhovorů s českými a slovenskými umělci a intelektuály Europa z plaskostopiem (Evropa s plochýma nohama), mezi nimiž byli Antonín J. Liehm, Pavel Kohout, Jan Vladislav, Petr Pithart, Josef Kroutvor nebo Jiří Menzel.
Těžší věci čekáme od Rusů Zelenkův úspěch v Polsku začal Samotáři, jedním z nejpopulárnějších filmů desetiletí; dodnes si pamatuji, jak se mladí nadšení diváci nevěřícně ptali - To je fakt český film? Pepici natočili něco takového?!
Pozici Petra Zelenky (a při té příležitosti i Jaromíra Nohavici) nad Vislou pojistil Rok ďábla, ale skutečné šílenství přišlo po Příbězích obyčejného šílenství. Mluvili jsme krátce po premiéře: čekal jsem úspěšného suveréna, ale Zelenka se mi zdál plný obav o budoucnost. Práce s Karamazovými šla ztuha, západní publikum jeho druh humoru nepřijalo a Poláci ho - navzdory jeho záměrům - pochopili jako komediálního režiséra a čekali od něj další ohňostroj vtipů.
Pro českého tvůrce není tak těžké získat v Polsku masovou popularitu - pod podmínkou, že nabídne inteligentní zábavu. Těžší věci čekáme od Rusů.
Středoevropský román roku Píšu o tom, protože už dlouho přemýšlím, proč se v Polsku takovému uznání těší Bohumil Hrabal a Milan Kundera (i když je to už trochu zašlá sláva), ale Josefa Škvoreckého oceňují spíše jen literární fajnšmekři. Není o nic méně vtipný, ale historická témata zpracovává o dost vážněji. Nikdy by ho nenapadlo namlouvat čtenářům, že Češky roztahují nohy, jen co vidí chlápka s kbelíkem a kartáčem (viz Tomášovy příhody v Nesnesitelné lehkosti bytí). Ani by nedělal kladného hrdinu z někoho takového, jako je hrabalovský hrdina Jan Dítě. U Škvoreckého je všechno mnohem prostší. Bližší skutečné próze života.
Letos konečně vyšly polsky Příběhy inženýra lidských duší - nejlepší a nejpoučnější kniha o českých osudech ve 20. století. Román je mezi favority na cenu pro nejlepší román ze střední Evropy (v minulosti ji dostali Jurij Andruchovyč, Martin Pollack a Péter Esterházy). Rozhodnutí padne ve Vratislavi v sobotu 5. prosince a porota má potíž: všichni vědí, že je to nejsilnější dílo v nabídce, ale je trochu hloupé oceňovat až teď knihu napsanou před více než 30 lety.
Osobně bych se tím netrápil. O Člověku bez osudu, vydaném v Maďarsku v roce 1975, většina z nás slyšela poprvé tehdy, když v roce 2002 dostal Imre Kertesz Nobelovu cenu. Až teď vyšlo polsky Příměří Prima Leviho, napsané před 45 lety. A Sándor Márai? Kdo o něm věděl, než mu posmrtně vyšel Deník?
Tu Viewegh, tam Hůlová Osudy knížek bývají zvláštní. Podle počtu prodaných výtisků je v Polsku Hrabalovou nejpopulárnější knihou drobná novela Autíčko, vydaná v Čechách ještě v 80. letech. Škvoreckého Zbabělci vyšli polsky v roce 1970 (kdy už žil autor v emigraci a doma pro něj platil zákaz vydávání), jenže od té doby už ani jednou.
V půlce 90. let vznikl projekt tzv. Visegrádské série - vydavatelství z Polska, Čech, Slovenska a Maďarska měla společně publikovat sbírky nejvýznamnějších děl domácích autorů. Skončilo to u dobrých úmyslů a pár náhodných titulů. Českých knížek dnes vychází v Polsku hodně, jenže výběr titulů i autorů se zdá dost náhodný: tu Viewegh, tam Hůlová a tam zase Ota Filip. A najednou i Příběhy inženýra lidských duší, ve znamenitém překladu Andrzeje Jagodzilského, který byl v 90. letech šéfem Polského institutu v Praze.
Ptal jsem se Andrzeje jednou u piva, koho z trojice Hrabal-Kundera-Škvorecký má jako spisovatele nejraději. Škvoreckého, odpověděl okamžitě. Sám váhám dodneška, ale zase se tím moc netrápím. Jak říkají hrdinové Příběhů: Nech to koňovi, má větší hlavu.
O autorovi| ALEKSANDER KACZOROWSKI novinář, Autor (* 1969) je zástupcem šéfredaktora týdeníku Newsweek Polska. Do polštiny přeložil knihy Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého nebo Egona Bondyho. ; ALEKSANDER KACZOROWSKI novinář
