Uvádí ji i pod titulem Naprosto neuvěřitelná událost a v rolích nápadníka Podkolatova a nevěsty Agáty se představí Viktor Preiss a Veronika Žilková.
* Proč jste si z Gogolovy tvorby vybral právě Ženitbu, Revizor vás nelákal?
Už v osmnácti jsem věděl, že bych ji někdy rád udělal, ale nechával jsem si ji, až na ni dojde čas. U Revizora vytáhl všechna tajemství Petr Lébl, tak na mě zbyla Ženitba. Mám tu hru rád a zdá se mi, že i ona má velké kouzlo a tajemno. Ne nadarmo byl Gogol člověk, který nikdy nedokázal žít se ženou déle než pár dní. Takže je to i hra o úzkosti, o touze zachovat se dobře. Je napsaná s vášní a bolestí a vlastně pojednává o nejdůležitějších věcech života.
* Proč hru uvádíte pod názvem Naprosto neuvěřitelná událost?
Je to podtitul překladu Leoše Suchařípy, ale nikdy se neuváděl. Já jsem jenom obrátil slovosled. A to kvůli tomu, že se naše pojetí tak trochu podobá poetice Formanových filmů, kde se v podstatě také nic nestane, jenom to, že hasiči se rozhodnou udělat bál, aby bylo veseleji a on zrovna shoří barák a všichni se trochu pohádají. Tady to je podobné, všichni chtějí vypadat lepší a zachovat si důstojnost, ale ve skutečnosti jde o duši, o tu se hádají a možná jde i o duši nás všech.
* Vy zase budete divočit, když jste dohazovačku Teklu ztrojil – hrají ji Lucie Juřičková, Lucie Polišenská a Martin Stropnický. Co vás k tomu přimělo?
Tekla je postava, která přichází a říká – vidím na tobě, že toužíš po lásce, to není žádný problém, to já umím zařídit. Zdálo se mi, že tato perverze je obrovská a Podkolatov je nebetyčný pitomec, nebo my všichni jsme pitomci, kteří uvěří jakékoliv hlouposti. Chtěl jsem, aby perfidnost té ženy byla zřetelná. Podkolatovi z toho třeští hlava, propadá panice a Tekla se mu rozdvojuje až roztrojuje. Takže prožívá horečnatý sen jako všichni muži v této situaci, protože já když jsem přicházel o panictví, tak jsem ani netrefil do dveří. A mám pocit, že Podkolatov to jako můj bratr má podobně – zdá se mu, že se celý svět proti němu spikl. Dívá se sám na sebe a vidí, jak hledá pro sebe ženu, aby odůvodnil svou existenci, a při tom se ztrapní maximálním způsobem.
* Aktualizoval jste děj?
Ne. Mně se jenom zdálo, že je třeba, abychom půvab Gogolovy hry uviděli znovu. To je jako s Lucernou a Maryšou, kde jsem některé expozice a okolnosti proměnil, aby to bylo jinak, než jsou lidé zvyklí a obnovila se schopnost hru vidět samu za sebe bez starých návyků. V tomto smyslu je konstrukce Ženitby trochu výstředněji postavená, ale pak všechno jde, jak má.
* Dvojice, která má před svatbou, zrovna už není v květu jara. Jak jste s tím naložil?
Když jsem režíroval Romea a Julii, tak Julii hrála Pavla Tomicová. A také se mnozí ptali, co tím sleduju. Mám rád outsidery, kteří vlastně už nemají šanci, ale přesto si řeknou, že tu boží milost chtějí zažít.
* A vezmou se?
Jistá naděje, ale ne moc velká, tu je. Snad by to mohl Podkolatov ještě spravit. Ono se ukáže, že je to stejně jenom horečnatý sen.
* Divadlo na Vinohradech chválí kritika za změnu kurzu, ale diváci na to moc neslyší. Co si o tom myslíte?
V divadle to všichni berou velmi vážně a chtějí projít po hraně žiletky – chtějí se odevzdat modernímu divadlu a zároveň dodržet všechny závazky. V poslední době tu kromě Dana Špinara pracuje i Jiří Havelka a Natálie Deáková, což signalizuje, že ve změnu se věří. Je to program Martina Stropnického, ale je to složitý proces. Projít po té hraně nejde tak úplně bez bolesti, bez toho, že byste si občas rozřízla nohu.
