Gomora režiséra Mattea Garroneho vzbuzuje nejednotné reakce. Na jednu stranu uchvátila Evropskou filmovou akademii, která jí ze svých výročních cen nadělila pět hlavních. Coby oficiální kandidát Itálie na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film se však neprobojovala ani mezi nominované. Od nadšení po lhostejnost sahají i reakce běžného publika. Záleží zkrátka na tom, jak se divák ztotožní s chladně pozorovatelskou optikou filmu.
Přestože snímek natočený podle bestseleru Roberta Saviana ukazuje praktiky neapolské mafie camorry do šokujících detailů, nahlíží je jaksi zvnějšku. A jakkoliv působí až dokumentaristicky věrohodným dojmem, ponechává si profesionální odstup novináře. Výsledkem je působivá freska, do níž se však člověk musí nutit investovat emoce.
Chapadla jsou všude Chvíli trvá, než se divák ve struktuře filmu zorientuje. Aby ilustrovala šíři aktivit camorry a jejich dopad na každodenní život obyvatel neapolského předměstí Scampia a jeho okolí, skáče Gomora mezi několika dílčími příběhy. Toto, který si přivydělává roznášením nákupů, se kvůli mafii musí postavit proti sousedům, s nimiž se při práci spřátelil. Témuž se pokouší vyhnout „výplatčí“ Don Ciro, jenž funguje jako jediná spojka mezi zločinci a lidmi v jejich područí. Dva výrostci se pod vlivem amerických gangsterek pokoušejí předbíhat v „potravním řetězci“. Pasquale, který pro mafii pracuje na textilních zakázkách, se spolčí s čínskou konkurencí. A Roberto se zaškoluje u gangstera, jenž se živí ilegálním ukládáním toxických odpadů.
Nejdůležitější je na Gomoře zjištění, že camorra nejsou jen drogy, korupce a vzájemné vraždění, nýbrž že tahle chobotnice má chapadla ve zdánlivě seriózním podnikání po celé Evropě, které navíc zdatně čerpá z fondů EU. Takový obrázek si člověk během více než půlhodinové stopáže poskládá relativně brzo - ale série vraždění a bezskrupulóznosti pokračuje neměnně dál až do konce.
Délka filmu a jeho dramaturgická monotónnost tak nakonec převáží nad působivou autenticitou, za níž musely stát stovky hodin Savianových rešerší a maximálně pečlivé výpravy. Autenticita si vůbec zaslouží speciální zmínku: v Gomoře je perfektně odpozorováno a rekonstruováno vše od detailů prstů vycvičených léty počítání bankovek přes fotbalové dresy mafiánských pohůnků až po dusivou šeď panelákového komplexu, kde se rekrutují noví členové gangů.
Jiskra naděje Nad průměr Gomoru zvedá několik nenápadných okamžiků těsně před (očekávatelně krvavým) finále. Diptych krátkých dialogů mezi dvěma znechucenými „hrdiny“ a jejich „nadřízenými“ tehdy ukáže bezvýchodnost situace chudých obyvatel Neapole i pokrytectví mafie, která z ní tyje.
A fakt, že se těmto postavám podaří z područí camorry nakonec uniknout, rozsvěcuje ve snímku, jenž záměrně téměř opomíjí samu existenci nějaké policie či justice, jiskřičku naděje. Bez ní by se na tuhle fresku namalovanou všemi odstíny šedé dalo dívat jen stěží.
Roberto Saviano (1979) Absolvent filozofie se stal díky své knize Gomora (2006), které se v Itálii již prodalo více než 1 200 000 výtisků, slavným a bohatým mužem. Zároveň ale od jejího vydání žije pod policejní ochranou, neboť mu neapolská mafie camorra, jejíž fungování ve své knize popisuje, vyhrožuje zabitím. Na autorovu obranu vystoupili Umberto Eco, Orhan Pamuk či Günter Grass. Knihu s podtitulem Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry vydalo vloni nakladatelství Paseka v překladu Alice Flemrové.
HODNOCENÍ LN ***** Gomora (Gomorra) Itálie 2008 Scénář: Roberto Saviane a další Režie: Matteo Garrone Kamera: Marco Onorato Hrají: Salvatore Abruzzese, Gianfelice Imparato, Salvatore Cantalupo, Maria Nazionale, Toni Servillo a další Distribuce v ČR: AČFK Premiéra: 12. 3.
