Klasické „dírkovací“ kleště vyřadily dráhy už dávno, teď pokračují s nahrazováním těch, kterými průvodčí na jízdenky tiskli informace o vlaku a datu jízdy. Místo nich železničáři vyfasovali klasická samonamáčecí razítka.
„Jsou levnější, a pokud se porouchají, je snazší jejich oprava nebo výměna,“ popisuje Milan Václavík, který je vedoucím Regionálního centra vlakového doprovodu ČD v Brně - v podstatě šéf průvodčích na jihu Moravy. Právě v tomto regionu používají jedny z posledních potiskovacích kleští v republice. „Když jsme s nimi začínali, pořídili jsme jich asi 450 kusů. Teď už jich průvodčí používají poslední třetinu, hlavně v okolí Břeclavi. Ale jen proto, že je naši pracovníci průběžně opravují,“ dodal. Původní firma už razítkovací kleště nevyrábí, cena jedněch by šla do tisíců korun.
Sami průvodčí se v pohledu na užívání kleští liší. Jedni si libují, že nemusejí nosit těžké kovové kleště, dalším změna vadí.
„Natisknout čitelně razítko často vyžaduje dost zajímavé výkony, než najdu rovný povrch,“ svěřil se jeden. Jako podklad průvodčí využívají nejčastěji barevné terčíky pro odjezd vlaku.
„V kurzu sebeobrany nám říkali, že v případě nutnosti můžeme tyhle kleště použít jako zbraň. Zkuste to ale s razítkem, že bych ho útočníkovi třeba otiskla na čelo?“ vtipkuje průvodčí, která si své kleště hlídá jako oko v hlavě.
S kleštěmi někdejších ČSD byl tradičně spojen klíč na „vlakové“ zámky. Ten nyní musejí průvodčí nosit samostatně, pokud tedy v jejich vlaku tento typ zámku je.
Tradice kleští jako takových pochází z doby univerzálnějších jízdenek, do nichž bylo nutné proštípnutím vyznačit konkrétní údaj.
