Slibovaná veliká stávka dopadla dobře: nepovedla se. V komentáři to Dan Hrubý (10. 12.) označil za případ české povahové nechuti k boji. Možná to tak je. My se umíme připojit ke správné věci, ale do škod se nám nechce. Já jsem s tím skoro počítal: říkal jsem si, že i ti odboráři si přece musejí říkat, kde vzít peníze, kterých není. A že jejich předáci se museli cítit nejistě. Je tu ještě možnost snížit platy manažerů, poslanců, prezidentů republiky...
Minulý týden jsem se setkal se skupinou amerických studentů. Zavadili jsme také o naše dějiny a já měl příležitost ukázat něco, co ukazuji rád: jak jsme před válkou byli obklíčeni Němectvem a jediní ze Slovanů jsme proti nim trčeli jako klín. Pravil jsem toto: „Bojem bychom se proti té přesile neudrželi. Byla to diplomacie, lest a kulturní vzdor…“ Měli jsme smysl pro situaci. Časté úvahy o tom, zda prezident Beneš měl jít v tom roce 1938 do války, jsou jen taková cvičení v písemné statečnosti. Nedávno jsem se od Kosatíka v jeho knize „České snění“ dověděl, že i Podkarpatskou Rus nabídl Beneš Stalinovi sám. Kosatík píše, jak byla správa té země před válkou drahá. Dalo se to území vlastně udržet? Kde by bylo dnes? Chybu vidím v tom, že Beneš za to nevymohl Kladsko. Ale bylo tehdy asi nutné trochu pofoukat na západě velikou východní bolest Poláků…Dneska, jak to vypadá, jsme prvně v dějinách volní, necháni sami sobě: závislost si teprve zvolíme nebo způsobíme podle svého rozumu a odpovědnosti. Záleží na tom, zda se tu najde pár chytrých hlav, které dokážou oklamat národ tak, aby se zachoval správně; smysl toho slova nechávám na vás.
Druhým živým tématem je dnes ten slib doktorů, že odejdou do Německa, nedostanou-li více peněz. Lékaři by jistě víc peněz dostat měli, ale dobrovolně, ne pod pohrůžkou. Jinak ať jdou: budou to ti, co mají instalatérského ducha.
Lékařský stav bývá u nás omžen romantizujícím nádechem. Lékař „má rád lidi“, má hojivou převahu nad námi. Nebo se rád obírá záhadami lidské osobnosti: jak souvisí tělesné a duševní zdraví. Objevuje své metody léčby. A vůbec, objevuje! Není to jen zaměstnání, je to povolání a on se tak cítí. Jeho stálý dotyk s tajemstvím života a smrti je pro něj i dobrodružstvím. Je to i psycholog a filozof: vzdělanec otvírající své myšlení do umění i do přírody. Ctižádostivě překračuje meze své odbornosti. – Toto všecko jsem napsal podle své představy, očekávání i předsudků o doktorech, jak jsme v nich rostli. Když můj bratr Emil jednou porazil sáněmi doktora Studíka, nebyla to obyčejná nehoda, byla to skoro hereze. (Nic se mu nestalo.)
V diskusi o úmyslu lékařů odejít kamsi prostě jen za lepšími platy je cosi ponižujícího pro ten stav, nechce se tomu věřit. Ale jsou-li tací, ať jdou. I létat může jen pták, který má křídla.
