Nakladatelství Mladá fronta po dlouhé době vydalo publikaci, která značně zvedá jeho kredit. Předminulý víkend v Praze proběhla série autorských čtení nizozemských autorů s názvem Café Amsterdam. K tomuto datu bylo také přeloženo hned několik knih nizozemských autorů - Po Valentýnu Esther J. Endingové, El Negro Franka Westermana, Moje výsostná láska Tomase Lieskeho či právě kniha z Mladé fronty.
Tou je antologie moderní nizozemské poezie V Nizozemsku už nechci žít, kterou sestavila Veronika Havlíková a na níž se překladatelsky podílely také Olga Krijtová a Jana Pellarová. Svazek je nejen graficky hezky vypraven, ale obsahuje i velmi zajímavé čtení. První, vnějškovou věcí, jež čtenáře zarazí, je velká frekvence autorů, které zde známe jako prozaiky. V českém překladu vyšly Pijpelinky Jacoba Isra´le de Haan, Šest hvězdiček Joosta Zwagermana, dále také prózy Ceese Notebooma, Harryho Mulische a Arnona Grunberga. Nejde ale o snahu protlačovat známé autory na úkor těch dobrých -viz rozhovor s Olgou Krijtovou na této straně.
Antologie je sympaticky sestavena od současnosti do minulosti, a tak ji otevírá báseň Quiriena van Haelena: „ ,Takovej golf to je nuda kočinko.‘/ A ona na to kýve, a ne malinko.“ Ilja Leonard Pfeiffer ovšem upozorňuje: „pubertálně provokovat na popovém pódiu není poezie“. Při listování lze stále narážet na pozoruhodné verše. Boudewijn Büch píše: „Ve Wassenaaru už nejsou žádní motýli;/ všude jen Vstup, který je Zakázán.“ A Alfred Schaffer zas: „A v těchhle hloupých dnech hledám/ nebo si jen tak vymýšlím a nezmůžu se/ na slovo./ Jak příkladné, a pak to přestane.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
