Ve svých sloupcích jsem nikdy nepsal o aktuálně-politických tématech a nemíním tak činit ani v budoucnu, ale otázka tolik diskutovaného brdského radaru mi přece jen nedá a udělám dnes výjimku. Je to totiž záležitost, která rozhodne mnohé, spíše symbolická nežli technická.
Není třeba si namlouvat, že cílovou zemí celého projektu je Írán. Ne, je to Rusko a jedná se spíše o jakousi formu hlasování, zda se přimkneme k Okcidentu, i s jeho chybami, nebo k východním pláním, kam nás už před lety přimkla jaltská dohoda. Spojené státy v podstatě rád nemám a protiví se mi celou řadou detailů i koncepčních záležitostí. Přesto s nimi ležíme ve stejné kulturní zóně, která sahá od San Franciska přes Atlantik až zhruba po linii Terst-Petrohrad na východě.
Rusko je země specifická a přestože mým nejoblíbenějším básníkem je Lermontov a režisérem Šukšin, velmi nerad bych sdílel s oběma jmenovanými podobný osud, vhodný snad jako inspirace pro umělce (rostoucího, jak známo, utrpením), méně už pro občana zvyklého na západní způsoby jednání a myšlení. Nejen v Íránu, ale i na východ od Dněstru se každá rezervovanost bere jako slabost a každý ústupek jako přiznání zbabělosti - respekt tam vyvolává pouze síla, nebo možná lépe řečeno odhodlání. „Kolik divizí má ten papež ?“ ptal se před lety Josif Vissarionovič.
Režimy se mění a ten současný je jistě blíže pozdně carskému nežli stalinskému, ale jakási imperiální konstanta se tamními dějinami táhne. „Kazak berjót, što plócha ležít!“, praví v hrubém fonetickém přepisu staré přísloví (ve volném překladu: „Kozák zabírá, co leží nehlídáno“). Nejde naprosto o to démonizovat zemi, která je v mnoha ohledech velmi kulturně pozoruhodná (to je Írán také, ba je v mnoha směrech mnohem kultivovanější), ale o vhodnou dávku pozornosti a sebeobrany, podobně jako při jednání se slonem musíme být stále ve střehu, aby nás nezašlápl či nepřimáčkl.
Už jednou jsme ze stepní smyčky vyklouzli jen s vypětím všech sil a v momentu největšího zhroucení a oslabení východní državy a je děsivé přihlížet, jak část politické reprezentace najíždí dvacet let poté na kurs směřující k tomu, abychom v ní uvízli znovu. Korelace otřásajících událostí našich národních dějin s osmičkami je více než nápadná a lze si klást otázku, zda takovýto moment znovu nepřichází - ještě před půl rokem si mnozí lámali hlavu, odkud že by ve všeobecném klidu a prosperitě vlastně přijít mohl.
Jednou ze zcela zásadních vlastností průšvihu je mimo jiné i to, že přichází neočekáván a povšimneme si jej, až když je pozdě. Kdo se domnívá, že je lépe se přikrčit, být nenápadný a nevyčnívat, šeredně se mýlí. Nikdo rozumný se nebude ze zbrojení radovat, ale výhrůžky a nátlak jsou nejlepšími indikátory, že je v tomto případě na místě. Nová závislost a nové panství by jistě neopakovaly staré časy do všech detailů, přesto bych rád své stáří jednou trávil v jiných dobách, než jaké se pesimistickému oku jeví přicházet.
V několika sloupcích jsem zmiňoval Gándhího výrok o tom, že jen jedna věc je horší než násilí - nedostatek odvahy. To platí v dnešním světě a u nás obzvláště nějak víc než kdy jindy. Přihřívání vlastních polévek u velkých požárů je činnost riziková a málokdy vedoucí k dobrému. Už se k tomuto tématu nebudu vracet, ale sloupek je zde - nemohl jsem jej nenapsat, už proto ne, aby mi jednou nebylo u posledního soudu či v uruguayském exilu možno předhazovat, že jsem viděl a mlčel.
***
V případě radaru jde o jakési hlasování, zda se přimkneme k Okcidentu, i s jeho chybami, nebo k východním pláním
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
