Kubánec Ramon nemá rád pohádky. Jeho matka mu je totiž vyprávěla, aby ho rozptýlila a dala mu zapomenout na hlad. „Ještě dnes, když slyším pohádku, mi začne mimoděk kručet v žaludku,“ říká Ramon po telefonu z vesnice Marcané na východě Kuby. To byla devadesátá léta, kdy se Kuba po rozpadu Sovětského svazu ocitla na hraně hladomoru. Fidel Castro tehdy vyhlásil tzv. zvláštní období. Jako by se ta léta tak trochu na ostrov letos vrátila. Ramon si ostatně nebere servítky.
„Už zase nemáme co žrát. Dokonce na pár dní zavřeli obchod, kam vláda vozí potraviny,“ stěžuje si. Když je otevřeno, řada potravin chybí, stejně jako zubní pasta či toaletní papír. Ramonův hněv pokračuje. Raúl Castro tváří v tvář světové hospodářské krizi přišel s drakonickými opatřeními. Mimo jiné snížil příděly státem dotovaných potravin, zavřel některé továrny, jež spotřebovávaly příliš energie, nebo nařídil, aby státní podniky vypnuly klimatizaci.
„V práci se ve vedru nedá vůbec vydržet, nikdo teď nemaká,“ vysvětluje Ramon. Zdá se, že opatrná euforie z prvních měsíců vlády Raúla Castra je pryč. I Ramon jí zprvu podlehl. Na jaře se s pár lidmi dokonce složil a zaplatil jednu noc ve slavném havanském hotelu Inglaterra pro své přátele Rufina a Hildu. „Chtěli jsme jim k zásnubám dopřát trochu luxusu,“ říká. Teď vydaných peněz možná lituje. Zemědělství jako trest Současné těžkosti mají na Kubánce jakýsi vizuální psychologický vliv. Nevidí kolem sebe žádnou změnu, takže jim připadá, že není rozdíl v tom, kdo je u moci. Dlouholetý ministr obrany Raúl Castro, který vládne už 18 měsíců, se neukázal být tím reformátorem, v jakého mnozí Kubánci tiše doufali. Ostatně nedávno sám prohlásil, že nebyl do čela země jmenován proto, aby „zničil socialismus a nastolil kapitalismus“. Prezidentem je prý proto, aby bránil revoluci tím, že socialismus „zmodernizuje“.
Kubánec Jorge, žijící v New Jersey, má na jeho styl vládnutí svůj názor. „Raúl to chce jen doklepat, nevěřím tomu, že by chtěl režim změnit. Vždyť už má na Kubě i vytesanej náhrobek.“ Odkazuje na hrobku ve městě Santiago de Cuba, kde chce být Raúl uložen vedle své ženy Vilmy Espíny, která zemřela před třemi roky. Do kamene je tu opravdu vytesáno i Raúlovo jméno.
Raúl s jednou zásadní reformou přišel. Umožnil soukromě hospodařit na ladem ležící zemědělské půdě. Jenže do zemědělství se většině Kubánců nechce. Pracovat za mizivý plat pod žhnoucím sluncem a bez strojů (mnohde se k orbě stále používá dobytek a pluh) je pro ně noční můrou. Práci na poli mají rovněž spojenou s vězením. Vedle skutečných kriminálníků tu dřou lidé poslaní na „převýchovu“.
„Jít makat do zemědělství na Kubě je za trest,“ konstatuje Jorge, který se se svou snoubenkou prochází po manhattanském Central Parku. Zaplatil fotografa, aby jim pořídil „zásnubní snímky“. Jak říká, fotografie ho vyjdou na „pár stovek dolarů“. Hned se mi v mysli vybaví Rufino a Hilda, na jejichž „hotelovou noc“ se složila pomalu celá vesnice.
Fidelova rudá knížka Jorge upozorňuje, že Kubě pořád vládne Fidel Castro, jenž právě oslavil 83. narozeniny. Sice se už tři roky neukázal na veřejnosti, leč dění na Kubě bezesporu ovlivňuje. Do státního deníku Granma přispívá rozsáhlými články, vláda teď dokonce vydala knížečku Fidelových myšlenek, citátů a hesel, jež autor poskládal do slovníkové formy.
Publikace silně připomíná rudou knížku někdejšího čínského vůdce Mao Ce-tunga. Ostatně Fidelův osud se „Velkému kormidelníkovi“ podobá. I Mao trpěl na sklonku života vážnou nemocí, a stáhl se proto do ustraní, odkud tahal za nitky. Fidel se nakonec možná ještě na veřejnosti objeví. Letos na jaře se prý již procházel Havanou. Určitě ale není v takové kondici, aby osobně zasáhl v případě vypuknutí nepokojů, jak to udělal před patnácti lety.
Tehdy comandante čelil ojedinělému výbuchu lidové nespokojenosti motivované nedostatkem. V centru Havany dokonce davy lidí požadovaly jeho rezignaci. Fidel ale na místo dorazil a vášnivý dav zklidnil. Brzy nato ovšem následoval hromadný exodus, jenž do historie vstoupil jako balseros (raftaři). Kubu po moři opustilo více než 30 tisíc lidí.
Nynější situace není tak dramatická. Kuba má po ruce Venezuelu Huga Cháveze, který na ostrov stále posílá levnou ropu. Z Ameriky přitéká mnohem více peněz od exilových Kubánců, kterým to umožnil Barack Obama. Nicméně k odporu může Kubánce dohnat třeba právě jen dusivé vedro v kanceláři, prázdná lednička či fakt, že si na záchodě nemohou utřít ani zadek.
***
Před patnácti lety dokonce v centru Havany davy lidí požadovaly rezignaci Fidela Castra. Comandante ale na místo dorazil a vášnivý dav zklidnil.
